Rozhovor: Monika Stehlíková

Veronika Flídrová

Nepochopení okolím, osamělí, pochybující o sobě – a přitom jsou to chytří lidé. Myslí jinak, proto dochází ke spoustě nedorozumění a často i k problémům ve vztazích. Neumí nepřemýšlet, neumí nevnímat, neumí odpočívat. A přitom stačí tak „málo“ – pochopit sami sebe. A právě pro ně je určena kniha Život s vysokou inteligencí: Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti, jejíž autorkou je Monika Stehlíková.


Můžu se zeptat, co Vás přivedlo k tomuto tématu?

To je až trochu legrační z dnešního úhlu pohledu. Byla to před mnoha lety nejprve vlastní zkušenost a nezastavitelná potřeba se v sobě vyznat a pochopit se. Nerozuměla jsem sama sobě, v mládí jsem dokonce šla k psychologovi s otázkou, jestli nemám nějakou duševní poruchu – tak jsem si připadala „divná“ oproti běžné společnosti a nechápala jsem, čím to je. Vyšla jsem z toho jako zcela duševně zdravá a moje hledání pokračovalo i vzhledem k mé houževnosti a neschopnosti se vzdát, dokud nepřijdu na kloub všemu, co mě zajímá. Pochopení přišlo až s objevením tématu nadaných lidí. Tím začala i moje odborná práce v této oblasti. Dnes dokážu nadaným nejen poradit, ale také je neskutečně empaticky pochopit a snad být i skromným příkladem toho, že nadaný se může dostat i z velkého utrpení, že to celé prostě má řešení a šťastný nadaný existuje. A za to jsem velmi vděčná.

Pro koho je kniha určená? A co děti – od jakého věku jim knihu doporučujete a co by o sobě měly vědět, než tuto knížku dostanou do ruky?

Kniha Život s vysokou inteligencí je napsaná pro mimořádně nadané. Číst ji můžou i nadané děti, minimálně některým pasážím porozumí už od 7 let. Je také možné, aby ji dětem četli rodiče a společně si o tom povídali. Nemám pocit, že je nutné, aby o sobě dítě něco předem vědělo. Při čtení rychle zjistí, jestli je knížka o něm – a tudíž je nadané – anebo není. Hezky to vyjádřila desetiletá nadaná dívka, když na základě čtení řekla své mamince: „Mami, jak je možné, že o mně ta paní všechno ví, když mě nikdy neviděla?“

Jak potom dítěti pomoci s informacemi naložit?

Otevřeně s ním o tom diskutovat. Ptát se ho, jestli si myslí, že tu kterou vlastnost má taky, anebo spíš ne. Knížka tak pomáhá k sebepoznání a sebepřijetí. Navíc v knížce nejde jen o informace, jsou tam i konkrétní tipy, jak rozvíjet psychologické dovednosti. Rodič tak může své dítě podpořit v osobním rozvoji tím jedinečným směrem, který funguje právě pro nadané.

„Narovnat se a jít tím správným směrem,
v souladu se sebou.“

Kniha má podtitul Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti. Neměli by si ji ale přečíst hlavně ti, kdo s nadanými pracují a žijí?

Mým cílem u této knihy bylo na prvním místě věnovat knihu mimořádně nadaným samotným, aby si o sobě mohli přečíst. Domnívala jsem se, že žádná obdobná kniha doposud v češtině nebyla. A skutečně, ze stovek zpráv, které jsem dostala od čtenářů, vím, že to bylo správné rozhodnutí, neboť knížka měla dobrý účinek – zafungovala v oblasti sebevědomí, sebeuvědomění a sebepřijetí nadaných a posílila je v odvaze rozvíjet svůj potenciál. Ale když si knížku přečtou ti, kteří s nadanými pracují nebo jsou s nimi v nějakém kontaktu, bude to velmi cenné jak pro ně, tak ve výsledku i pro nadané samé. Až moje druhá kniha bude hlavně pro rodiče a učitele nadaných dětí.

Jak nerozpoznaná vysoká inteligence ovlivní sebevědomí člověka?

Většinou velmi negativně. Až na výjimky si připadá jako ten nejhloupější z hloupých – a přitom patří do té málo početné skupiny nejinteligentnějších. Přestává si věřit, pochybuje o sobě, rezignuje, trápí se, nechápe a tak podobně.

Jak pomoct člověku, který má vysokou inteligenci, velký potenciál, ale ten u něho nebyl rozvíjen, nebo ne správným způsobem, a on teď selhává?

O tom je většina knihy Život s vysokou inteligencí. :-) Nerada bych se opakovala. Ve zkratce: je potřeba začít u jeho osobnosti a sebepoznání, aby se narovnal a šel tím správným směrem v souladu se sebou.

Jak uvádíte ve své knize, nadaní bývají často perfekcionisté a idealisté. Jak se takový člověk může zapojit do pracovního procesu? Je lepší, aby pracoval sám, podnikal, nebo byl řadovým zaměstnancem? Dokáže být dobrým šéfem? Není perfekcionismus neslučitelný s řízením jiných?

Je určitě tolik možností, kolik je nadaných. Nadané můžeme najít jak v zaměstnaneckých poměrech, tak jako podnikatele. Setkávám se ale často s případy, kdy jsou jako zaměstnanci nadměrně využíváni pro svoje schopnosti a neadekvátně ohodnoceni za své přínosy organizaci. Nadaní velmi často (nebo vůbec?) nedokážou pracovat jen pro peníze, práce je musí naplňovat a dávat jim smysl, často ve firmách překračují v dobré víře své kompetence pro dobro organizace jako celku, za což jsou kritizováni nebo dokonce pomlouváni. Takže bych nadaným spíš poradila, aby vytvořili něco svého, aby podnikali, měli svobodná povolání apod. Nadaní jsou pochopitelně i na vedoucích pozicích, můžou mít ale problémy v komunikaci s běžnými lidmi, neboť jak známo při vysokém rozdílu IQ dochází k vzájemnému nepochopení, aniž by to byla chyba jedné nebo druhé strany. Přílišný perfekcionismus škodí všem, podřízeným i nadanému samotnému, a je vhodné na tom pracovat.

Talent je průnikem schopností, tvořivosti a angažovanosti. O schopnostech nadaných není pochyb, kam se vytrácí ostatní dvě složky?

Vytrácí se, protože školský systém je nevyžaduje, někdy je dokonce zcela potlačuje. Ani společnost jako celek není připravená na osobitost, vysoký potenciál a tvořivost. Zatím dokáže akceptovat jen nadprůměrné schopnosti a celé to musí být zabalené do politické korektnosti, jinak to bude vyvolávat pohoršení. Proto stále přetrvávají klišé o nadaných jako například, že to jsou lidé na manažerských pozicích (to je v očích většiny lidí spojováno s úspěchem).  V souvislosti s nadanými je společnost ochotná mluvit jen o rozumových schopnostech, nikoli o dalších aspektech, jako je složka emocionální, kreativita, osobitost, velká psychická síla, smysl pro morálku a spravedlnost a tak dále – to zatím není zajímavé. Dnes se prostě „nosí“ být lepší než ostatní v oblasti nějaké dovednosti – dříve to byl majetek. Nadaným to ale moc neprospívá, mnozí z nich právě z toho důvodu potlačují svoji osobnost, například ze strachu z nepřijetí a vyloučení. Zřejmě je ale nutné ještě vyčkat.

Jak vnímají nadaní dospělí současné školství? Jsou hodně kritičtí? Vidí nedostatky, které i přes spoustu změn přetrvávají? Mají snahu je řešit, pomoct k jejich posunutí?

Když za mnou přijdou nadaní dospělí, tak se o školství nebavíme. Když se bavím s nadanými dětmi, většinou je názor na současnou školu velmi negativní po všech stránkách (obsah učiva, přílišný hluk, absence spravedlnosti, špatné vztahy), zdůrazňovaná je absurdita celého systému.

Inkluze a děti s nadáním – je samozřejmé, že se děti musí naučit žít ve vrstevnické skupině. Nadané děti ale potřebují i kontakt se stejně „postiženými“. A to nejen pro rozvíjení svého potenciálu, ale taky pro svou potřebu patřit do kolektivu. Pokud je vyčleníme, zřídíme pro ně samostatnou třídu ve škole, bude to považováno za elitářství, na malých školách ani není takových dětí dostatek. Existuje nějaké správné řešení?

Ať v tomto světě uděláme cokoli, vždycky bude někdo proti a vždycky to bude někdo považovat za „nějaké“. To není ale až tak naše věc. Když jednáme v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím, pak necháme druhé myslet si, co si myslí – ať si klidně myslí, že je to „elitářství“. Nikdo mi nemůže zabránit, abych chodila do školy, která odpovídá mým potřebám, abych si našla přátele, jaké já si najít chci, a nikdo mi nemůže říkat, s kým mám trávit svůj volný čas. Já to taky nikomu neříkám – to by bylo absurdní. Děti v běžné škole taky dostávají to, co odpovídá jejich potřebám a nikdo to nezpochybňuje. Bohužel někdy slýchám, že někteří nadaní se sami za „elitu“ považují a povyšují se, no to se pak nemůžou divit, že vzbuzují takové reakce, sami si o ně říkají… Na druhou stranu, kdo jiný by měl být skutečnou elitou než nadaní? To se mají nadaní celý život krčit v koutě, aby náhodou někomu nepřivodili problém? To nedává smysl. Každý má rozvíjet svůj potenciál bez neustálého porovnávání se s druhými (to je taková nemoc naší společnosti) – to mu totiž přinese radost ze života.

Jak rodič pozná, že má doma dítě, kterému nestačí běžná školní výuka, ale potřebuje jinou péči?

Pozná to například podle toho, že je dítě nespokojené s tempem výuky, chtělo by jít rychleji a hlouběji než ostatní děti v běžné třídě, někdy z toho může být i frustrované, vzteklé, sarkastické, nebo naopak rezignované, znuděné, pasivní – záleží vždy na konkrétním dítěti. Pokud rodič zároveň vidí, že dítě má široký okruh zájmů, nadprůměrné znalosti, až jakýsi „motor“, který ho žene stále vpřed, pokud dítě klade otázky po smyslu věcí, chce porozumět, hledá souvislosti, je tvořivé, nespokojuje se s běžnými odpověďmi, ale přehodnocuje je apod., pak tím rodiče mohou být na stopě. Není nutné, aby si rodič byl jistý, stačí, když vypozoruje určité indicie, pak se může obrátit na odborníky, porovnat to s knihou – a získá jistotu.

Častým problémem je, že rodiče nechtějí zbytečně dítě zviditelnit, aby pak nemělo problém ve škole. Jak v tomto případě neudělat chybu?

Pokud mají rodiče z přístupu v dané škole pocit, že kdyby mluvili o nadání svého dítěte, dítěti by to ublížilo, být jimi bych začala uvažovat o změně školy. Obecně ze zkušenosti vím, že když se rodiče snaží o nadání mluvit bez povyšování, v čisté snaze zajistit dítěti individuálnější přístup, tak to funguje. Pokud se rodič povyšuje a připadá mu, že škola „musí“ okamžitě vyhovět jeho mimořádnému dítěti, pak může narazit už svým přístupem. Mimořádně nadané dítě není víc než ostatní děti, má právo na odpovídající individuální přístup uspokojující jeho vzdělávací potřeby, ale stejné právo mají i ostatní děti. Navíc dnes s inkluzí už by neměl být problém uzpůsobit vzdělávání nadanému dítěti – a pokud ano, bude nejspíš opravdu v dané škole něco špatně.

Jak učitelům vysvětlit, že se dítě nudí, přestože „pořád má co dělat“, a že by místo vybarvování dalo přednost přemýšlení?

Tak především laskavě a v detailech. Občas když řeším konkrétní případ dítěte, tak si s učiteli telefonuji nebo se s nimi sejdu a hovoříme o tom, jak nadané dítě funguje – jak funguje jeho mozek, jak se chová v určitých situacích a proč potřebuje to, co potřebuje. Když ukážete, co je „pod pokličkou“ nadaného dítěte, učitelé to pochopí. Někdy ale není v jejich silách různé aktivity a podklady vytvářet, a pak je to spíš volání po systémové změně ve školství.

Za člověka s kognitivním nadáním je považován ten, kdo má IQ nad 130. Tyto děti mají nárok na podpůrná opatření. Co ale s dítětem, které má IQ pár bodů pod touto hranicí, má zájem o spoustu věcí, ale škola se mu věnovat nemusí, nechce a vlastně ani neumí. Ztrácejí tyto děti motivaci? Jak se to projevuje? Co jako rodič (učitel) můžu pozorovat?

Vyhláška č. 27/2016 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných naštěstí vůbec o IQ nemluví. A když hovoří o žácích mimořádně nadaných, zároveň myslí na žáky nadané.  Dle této vyhlášky, která je v úplném znění zveřejněna mj. i na stránkách MŠMT a která nabyla účinnosti dnem 1. září 2016, se za nadaného žáka považuje žák, který ve srovnání s vrstevníky vykazuje vysokou úroveň v jedné či více oblastech rozumových schopností, v pohybových, manuálních, uměleckých nebo sociálních dovednostech. Za mimořádně nadaného žáka se dle této vyhlášky považuje především žák, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých oblastech rozumových schopností, v pohybových, manuálních, uměleckých nebo sociálních dovednostech. Takže pokud se škola řídí nařízením ministerstva – což by měla – pak by mělo být vše v pořádku. Pokud se tak neděje, doporučuji rodiči vyzbrojit se trpělivostí a jít si za svým. Pravda je, že spousta škol to dosud ještě neumí. Rodič může například iniciovat školení v dané škole, doporučit učitelům konferenci Mensy o vzdělávání apod. Může se obrátit i na mě a já mohu podnítit komunikaci mezi školou, dítětem a rodiči s cílem hledat optimální řešení.

Před pár dny jsem mluvila s maminkou asi desetileté dívenky. Je to šikovná holčička se spoustou zájmů, učí se dobře, jediné, co jí ve škole dělá potíže, je psaní a pozornost. Doma má občas záchvaty vzteku. Škola doporučila návštěvu PPP. Tam diagnostikovali dysgrafii a snad podezření na ADHD. Ale prý si s tím poradí, je totiž hodně šikovná. O inteligenci nebo nadání ani zmínka. Doporučili první podpůrný stupeň. Mám dojem, že je to typická ukázka dítěte, které popisujete. Co dělat dál?

Z otázky nejsem schopná určit, zda se jedná o nadané dítě. Často se ale stává, že se popíše problém (zde např. ADHD) bez souvislosti s nadáním a vysokou inteligencí, jedinec tak získá pocit, že je defektní, nikoli nadprůměrný, tím se může snižovat jeho sebevědomí, a v důsledku i upadat jeho výkon. Původně ale psychologie vznikla jako věda o psychických nemocech a je potřeba si uvědomit, že tento přístup přetrvává, že se „rozdávají diagnózy“ a pojmenovávají problémy bez širších souvislostí. V tomto případě se může jednat o důsledek vnitřní dyssynchronie – zcela přirozeného vývoje nadaných – a ne o patologizaci. Nehledě na to, že občas dochází i k tomu, že tělesný neklid nadaných dětí je daný psychomotorickou dyssynchronií a absence motivace, a tím pozornosti v běžné škole jsou okamžitě považovány za ADHD. To může mít neblahé dopady na nadané dítě a jeho sebehodnotu.

Stejně jako zmíněná dívenka mají s nepozorností a nesoustředěností problém i mnozí další, nejen děti. S tím souvisí metoda mindfulness. Můžete ji prosím přiblížit?

Metoda mindfulness, neboli všímavosti, je klinicky ověřená metoda práce s vlastní pozorností. Velmi stručně řečeno vytváří postupným tréninkem v člověku rovnováhu: mezi rozumem a emocemi, mezi rozumem a tělem, mezi úsilím a uvolněním, mezi jím a druhými, mezi prací a odpočinkem atd. Mnozí nadaní jsou často nevyrovnaní v jednotlivých složkách své osobnosti: nejčastěji přeceňují „hlavu“. Například jdou na procházku a u rybníka analyzují složení vody, druhy ryb, jak fungují žábry atp. To samozřejmě můžou, jenže procházka jim může nabídnout ještě jiné věci: mohou vnímat klid v přírodě, všimnout si, jak fouká vítr, uvědomit si, jak příroda působí na jejich city atp. Život totiž není jen o přemýšlení, to bychom se ošidili o neskutečné množství ostatních zážitků. A i o tom je metoda mindfulness.

Poslední otázka – kdy se můžeme těšit na další knihu na téma nadání?

Svoji novou knížku jsem právě dokončila. Ještě se dolaďují některé drobnosti, ale pokud všechno půjde dobře, měla by vyjít koncem ledna 2018. Její pracovní název je Nadané dítě – jak mu pomoct ke štěstí a úspěchu. Průvodce pro rodiče a učitele. Je tam i karta určená nadaným dětem samotným, kde se obracím přímo k nim, a knížka bude obsahovat i kapitoly věnované mindfulness pro děti.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů jak s novou knihou, kterou si moc ráda přečtu, tak při práci s nadanými.

O autorce

Mgr. Monika Stehlíková, MBA je pedagožkou, terapeutkou nadaných (psychoterapie ACT) a lektorkou všímavosti. Pracuje s nadanými dětmi i dospělými formou konzultací, terapií a  ede pro ně kurzy mindfulness - všímavosti. Nejen pro nadané žáky ZŠ a SŠ pořádá workshopy všímavosti a sociálně-emočního učení. Její kurz určený pro učitele ZŠ a SŠ v rámci DVPP  "Rozvoj pozornosti a všímavosti žáků" získal akreditaci MŠMT. Příležitostně píše a přednáší o problematice života s nadáním a dalších tématech.

Více o knize se dozvíte v článku Život s vysokou inteligencí: Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti (odkaz vede do sekce Knihy, doporučená literatura).

Můžete si také pustit některý z rozhovorů s autorkou knihy:

Související odkazy

15.10.2017

Monika Stehlíková
15.10.2017


Zpět