Projektové učení cestou po Evropě (Plachá H. MŠ Lesnice)

Evropský den jazyků jako motivace pro učení v období adaptace? Zdá se to být zcela odlišná tématika, ale pro nás tomu tak nebylo. Naopak. Symbol, značka, rozdíly, spolupráce, sbehodnocení a uvědomění si bezpečí, místa, kde je mi dobře, kde jsem „doma”.

V čase počátečního zářijového období pláče, obav, odloučení se od blízkých na určitou dobu a zvládání emocí různých podob jsme se pstili s dětmi do poznávání Evropy. Proč? Vždyť sem patříme, je tu naše republika, i když je třeba malá, v ledazčem rozdílná od jiných, zajímavá, srovnatelná i nvštěvovaná. Nemáme moře, netyčí se tu štíty velehor, neprodujujeme pálivé papriky ani snad nevíme, čemu se přesně podobá její tvar. A přesto je jediná, po které denně chodíme svýma nohama. Dotýkáme se bosou nohou papíru, na kterém se střídají barvy naší vlajky a uvědomujeme si při zvuku české písničky, že tomu tak je.

Respektive děti. To ony si měly možnost rozvíjet dovednostmi své poznání. Několik dní, kterými děti za pomoci cesty začínající u jejich značky letadýlka, berušky nebo sluníčka odstartovaly pojem symbol postupně „košatěla” jejich paměť. Poznáváním dalších obrázků, pohlednic z výletů a asociací ke kamarádovi, který dal vizualizaci další rozměr, se nám dařilo. Děti se postupně o symboly začaly zajímat a mohly přijít na řadu i vlajky. Tolik abstraktní, jakoby cizí, neslučitelné s těmi malými dušičkami. Ale opak byl pravdou. Pro někoho se staly tím, co je uvádělo do světa základních barev a jejich uspořádání na ploše. Vždyť červená je na spoustě vlajek stejná, jen tak nějak jinde umístěná. Pro jiné se otevíraly záhady pod jménem stejný či různý? Vyhledávat dvojice, zapojovat zrakovou paměť, diferenciovat a spolupracovat třeba při takovém pexesu, to byla velká nádhera. A co teprve zraková syntéze a analýza formou složení obrázku z více částí. Symboly 4eské republiky, puzzle světa, tvary, názvy, barvy, omak. To vše bylo jako mávnutím kouzelného proutku najednou lákavé a přitom překonáváním překážek i obtížné. Mozaiky, z malých i větších kousků korálek, tvořící obraz postupně a velmi pomalu potřebovaly velkou dávku trpělivosti a odvahy. Pro jiné byl pohyb tím, co je dokázalo do zemí dovézt jakoby opravdověji. Tanec, který v rytmu italské hudby hýřil slovy co jim děti nerozumí a přesto je láká. Energie, která je třeba doplnit jídlem a přichází na řadu udělat si pizzu a buongiorno. Krásná práce, která přes celnici neprojde? To si ale je třeba obhájit proč nelze na palubu s míčkem podobajícím se bombě. Vždyť běžně s ní hrajeme komunikativní hry? A příležitostí je mnohem víc. Lidé, kteří pomáhají škole, spolupracují a mluví jiným evropským jazykem na děti. Německo, kde ve spolupráci se školními partnery odhadují význam slov, Maďarsko, kde tvoří zvířátka a tímto zvláštním jazykem vše komentující „maďarka” učí děti pár slovíček jako je třeba žirafa, had a pro mě snad jediný známý, Balaton.

Cesta byla dlouhá. Vedla přes seznámení se s prostředím kmenové mateřské školy, přes školu základní, její osazenstvo dětské i dospělé. Chutě, vůně podporovaly celou vzdělávací dráhu a sluch byl jedním z těch, které nešlo ošálit jak z příijímáním slov jednotlivých mluvčích, tak hudby, která typická pro každou zemi pomohla identifitkovat prožité ještě za pár dní. A věřím, že to v dětech zůstane i déle. Mnohem déle. Jsou studnicí, která aniž bychom si vše mohli plánovat obohacuje sebe, nás dospělé i svět. Nejen Evropu……

Bc. Hana Plachá

4.10.2017

Klíčová slova: spolupráce, vědomosti, divergentní myšlení, propojení s rodinou, individualizace, projektové učení, NTC učení