Naslouchejte tomu, co Vám děti neřeknou

Sylvia Rimmová (přeložila Lenka Šnajdrová)

Jedním z typických znaků nadaných dětí je to, že hodně mluví. Svou rozsáhlou slovní zásobou již v raném věku udivují posluchače a dostává se jim za to patřičné chvály.


Čím častěji a intenzivněji jsou takové děti povzbuzovány ve svém snažení, tím více upevňují své verbální schopnosti a logickým důsledkem je i to, že při mluvení pociťují svou inteligenční výhodu. Není pak divu, že bývají tolik ochotné dělit se o své znalosti – někdy i nonstop – s rodiči, se spolužáky, s učiteli a prakticky s kýmkoli, kdo je ochoten jim naslouchat. Sebejistá výřečnost nadaných dětí utvrzuje některé rodiče v přesvědčení, že jejich ratolest se ozve a požádá je o radu, až ji bude potřebovat. V mnoha případech je tomu však právě naopak. Nadané děti si někdy myslí, že vědí, co jejich rodiče chtějí slyšet a co ne. Proto rodičům sdělují pouze některé informace, zatímco jiné – například své obavy – jim cíleně zatajují.

Není vždy pravdou, že nadané děti rozumí svým vnitřním pocitům natolik, jak by se mohlo zdát z jejich pokročilé slovní zásoby. Zvláště v nesnadném období dospívání mohou skrývat tajemství, nad nimiž by jejich rodičům zůstal rozum stát. Znaky charakteristické pro období dospívání jsou v dnešní době pozorovány mnohem dříve, než tomu bylo kdysi, na což někteří rodiče možná nejsou připraveni a pak reagují na chování svých potomků jinak, než by měli. Zatímco rodiče stále žijí v přesvědčení, že děti jsou k nim otevřené, ve skutečnosti mezi dvěma tolik rozdílnými generacemi mohou vyrůst neviditelné bariéry.

Jako psycholožka, která se specializuje na sociální a emoční potřeby nadaných dětí, často musím naslouchat tomu, co nadané děti „neříkají“, abych z toho mohla správně vyvodit, jak se cítí a jak bych jim mohla být nápomocná. I Vy jako rodiče můžete zachytit informace, které vám vaše nadané dítě samo neřekne, budete-li mu naslouchat často a pozorně. Níže uvedenými příklady z výzkumu i ze své dlouholeté praxe bych Vás chtěla upozornit na to, o čem se Vaše dítě možná přímo nezmíní, ale třeba to „jen“ pociťuje.

Zklamání

Jedna známá televizní hlasatelka kdysi oznámila své matce, že už nebude chodit na hodiny tance, neboť se tam nudí. V pozdějším rozhovoru s psychologem však přiznala, že skutečným důvodem, proč zanechala tanečních, byl prostý fakt, že přestala být nejlepší tanečnicí ve třídě.

Úmrtí v rodině, vztahy mezi chlapci a dívkami

Jedenáctiletá Anna Marie zničehonic přestala psát domácí úkoly. Rodičům tvrdila, že se nedokáže soustředit od té doby, co zemřel dědeček. Zhoršení jejích pracovních návyků rodiče skutečně zaznamenali zhruba od této smutné události. Během pohovoru se mnou Anna Marie vysvětlovala chybějící úkoly dědečkovou smrtí a když mi sdělovala své pocity, skutečně měla v očích slzy. Několikrát se však také zmínila o svém prvním chlapci a o jeho e-mailu, ve kterém jí napsal, že na známost s dívkou se ještě necítí. Anna Marie trvala na tom, že kvůli této epizodě už se netrápí; o pravém opaku však svědčilo to, že během rozhovoru několikrát zdůraznila, že se rozhodně necítí odmítnutá.

Vodítka pro rodiče

  1. Posaďte se se svým dítětem a naslouchejte mu; je-li to možné, dělejte to každý den. U teenagerů a adolescentů, kteří chtějí zůstat večer co nejdéle vzhůru, můžete k povídání využívat právě tyto večerní chvíle.
  2. Opravdu naslouchejte. Mluví-li rodiče příliš, děti mluvit přestanou.
  3. Neustálá kritika ochromuje vzájemnou komunikaci. Řekněte synovi/dceři jen to, co je podle vás nejdůležitější.
  4. Když děti popisují myšlenky či pocity svých přátel, často jen zkoušejí reakce svých rodičů na své vlastní činy či starosti. Odpovídejte proto s rozmyslem.
  5. Má-li Váš syn / Vaše dcera slzy na krajíčku, může to znamenat, že jste ještě neslyšeli ani zdaleka všechno.
  6. Váš syn / Vaše dcera Vám možná lže, pokud se Vám nechce podívat do očí.
  7. Pokud Váš syn / Vaše dcera vehementně tvrdí, že kvůli nějaké věci se vůbec netrápí, možná je to právě naopak; může to být názor ostatních, špatné známky, neúspěch v soutěži nebo třeba zklamání z toho, že nebyl(a) vybrán(a) do nějakého týmu nebo školní aktivity.
  8. Pokud se Váš syn / Vaše dcera o něčem nebo o někom zmiňuje opakovaně, zřejmě je to pro ně důležitější, než si sám / sama připouští.
  9. Pokud Váš syn / Vaše dcera tvrdí, že neví, proč něco udělal(a), buď to skutečně neví, nebo vám to možná raději nechce říci.
  10. Výraz „nuda“ může poukazovat na různé problémy, počínaje málo podnětným prostředím přes strach z neúspěchu až po obavu, že ostatním se daří lépe, či představu, že učitel si na něj / na ni zasedl, ... příkladů je celá řada.

Děti neustále porovnávají samy sebe s ostatními dětmi v rodině, ve škole i v sousedství. Často také srovnávají současné pocity ze svých výkonů s těmi, které zažívaly dříve. Pociťují-li větší anebo alespoň stejný úspěch jako předtím, budou se zřejmě cítit dobře a své pocity budou pravděpodobně sdílet s Vámi. Má-li však Váš syn / Vaše dcera pocit, že již není tak úspěšný / úspěšná jako kdysi, záleží na mnoha okolnostech, zda se Vám se svými obavami svěří anebo si je nechá pro sebe. Možná použije některý z obranných mechanismů a nebude Vám říkat celou pravdu, jen aby ochránil(a) své křehké sebepojetí. Mají-li si nadané děti vybudovat odolnost potřebnou k tomu, aby v dospělosti dokázaly vést naplňující život, budou se muset naučit vyrovnat i s pocitem, že člověk nemůže být vždy úspěšný. Protože však nadané děti často bývají mimořádně úspěšné, naučit se žít s tímto pocitem pro ně nemusí být snadné. Rodiče a učitelé, kteří dokážou naslouchat nejen tomu, co děti říkají, ale i tomu, čemu se v debatě záměrně vyhýbají a často jen neverbálně naznačují, jsou mnohem lépe připraveni na to, aby tápajícím teenagerům poskytli tolik potřebnou pomoc a oporu.

Sylvia Rimmová, Ph.D.

Sylvia Rimmová je dětská psycholožka, ředitelka Family Achievement Clinic a působí jako profesorka na Case School of Medicine.

Zdroj

Související odkazy

29.3.2013

Klíčová slova: nadané dítě, sociální potřeby, emocionální potřeby, sebepojetí, neverbální komunikace


Zpět