Mensantrop – ve prospěch lidstva: Michaela Drahoňovská

Tentokrát jsem si povídal s Michaelou Drahoňovskou, autorkou edukačních her pro děti. Míša sama není (snad zatím) mensankou, ale její dcera je členkou Dětské Mensy a ona sama se, ač o své inteligenci pochybuje, cítí lépe ve společnosti inteligentních lidí. Hlavně je ale velice inspirativní a má neuvěřitelný elán, který ji pohání celý život.

Míšo, děláte hrozně zajímavé věci pro děti, ale já bych se rád nejdřív zeptal, jak jste se k nim vlastně dostala. Vy jste skončila se střední školou těsně před koncem totality a rozhodla jste se jít rovnou do práce. Bylo to hlavně kvůli tomu režimu?

To si pamatuji úplně přesně. Řekla jsem mamince, že nepůjdu na vysokou školu, protože se odmítám učit marxismus a leninismus. Takže tím to bylo vyřešené. Bohužel po revoluci ještě trvalo, než marxismus a leninismus z osnov vytáhli. Navíc se přiznám, že ač jsem se shledala docela technickým typem, tak mi vůbec nikdy nešla matematika. Takže myslím, že bych se na vysoké škole stejně asi trápila. A díky tomu, že jsem naskočila téměř hned do firmy British Airways jako sekretářka, jsem vlastně měla náskok pěti let oproti svým chytřejším kolegům ze střední ekonomické školy, kteří tu vysokou poctivě udělali, a dodneška toho nelituji. Myslím si, že to tehdy bylo správné rozhodnutí.

Takže jste vlastně měla kliku na dobré načasování.

Já jsem do toho vlétla fakt po hlavě. Tenkrát mi bylo necelých 20 a všechno bylo nové a já to nasávala jako houba. Ty dějiny British Airways, co se tady psaly, to bylo nenahraditelné a úžasné. Skvělí lidé okolo mě, a taková přirozená cesta nahoru.

Já jsem si vlastně mohla vybrat, co jsem chtěla dělat. Řekli: „jestli chceš dělat marketing, tak dělej marketing,“ a pak jsem najednou zjistila, že dělám kousek prodeje. Pak se začala otvírat pobočka v Bratislavě. Já tam chtěla, tak mě tam pustili. Všude jsem dřela na 300 procent, přejezdy autem do Bratislavy z Prahy v noci, já ani kolikrát nevěděla, jak jsem se tam dostala, najednou jsem se rozkoukala a byla jsem v Bratislavě. Měla jsem jednu práci v Praze a druhou v Bratislavě, dělala jsem prostě všechno a hrozně mě to bavilo. Bylo to fantastických 16 let.

Vy jste na ekonomce studovala zahraniční obchod. Využila jste to, nebo to bylo v praxi úplně něco jiného?

My jsme se učili jiné věci. To, co jsem ze střední školy použila, co byla největší pecka, že nás naučili, a přitom jsme to nesnášeli, bylo psaní na stroji všemi deseti. Celý svůj život pořád něco datluji, někde píšu nějaké reporty, zprávy, něco musím někde ztvárnit a víceméně vše se to píše. Když vidím lidi, co píšou dvěma, čtyřmi prsty, tak vidím, že mi těch mých 250 úhozů za minutu ušetří strašně času. Takže to jsem využila nejvíc.

Zmínila jste náskok před chytřejšími spolužáky. Není to trošku podceňování? Máte dítě v Dětské Mense, jak jste na tom vy, víte svoje IQ? 

Nevím, ani ho nebudu zjišťovat. [smích] V podstatě ale musím nechat přetestovat dceru, protože jí je 15, a přemýšlím, když bychom tam šli, že by se zároveň svezl můj syn Jurášek, že bychom to zkusili jen tak z hecu...

Víte co, já jsem na střední škole měla spíš tak dvojky, trojky, a když nás učili programovací jazyk COBOL, to jsem měla regulérní čtyřku. Já spíš myslím, že mám obrovskou vůli, že když něco dělám, tak se do toho zažeru, a kdyby nevím co mělo být, tak to prostě musím nějakým způsobem dotáhnout do konce. Mám spíš takovou nějakou životní energii, která mi hrozně pomohla, ale určitě jsem měla chytřejší spolužáky.

Rozhodně bych to nepodceňoval, já mám spolužáka, který měl na základce čtyřky a teď má dva doktoráty. Vaše dcera může mít IQ po vás. Jakou roli vlastně inteligence u vás v životě a v rodině hraje? Vaší dceři pomáhá nebo je spíš na obtíž?

Spíš mám pocit, že záleží na tom, v jaké společnosti se člověk pohybuje. V nějakém momentu to může vypadat, že je člověku na obtíž, ale ona není na obtíž tomu člověku, ona je na obtíž tomu okolí. Prostě řeknou „ten je divnej, každýmu stačí jedna dva tři, a on musí mít ještě čtyři pět.“ Já neumím říct, jakou mám inteligenci, jsem s tím relativně spokojená, nicméně v nějaké společnosti to určitě cítím jako problém, že někdy je lepší být zticha.

Kdybychom zůstali v Praze, tak bych velice vážně zvažovala že by Nikitka nastoupila na Mensa gymnázium. Mně se to tam hrozně líbilo, učitelé byli úžasní, cítila jsem, že tam ten přístup je jiný. Teď chodí na osmileté gymnázium v Uherském Hradišti, které má velice dobrou pověst.

Jak jste vlastně došli k tomu, že jste šli s dcerou na test a že se stala členkou Dětské Mensy?

Já jsem jako maminka chtěla zjistit, jestli dítě má zůstat na základní škole. V té době už mohly děti přejít na osmileté gymnázium, i když to ještě nebylo tak časté. Tak Nikitka začala chodit na přípravu na přijímačky, kterou vedli dva skvělí manželé Fořtíkovi, a ti říkali, že by bylo dobré, kdybychom si udělali IQ test. Byla tam i psycholožka, individuálně strávila s Nikitkou dvě a půl hodiny a jednoznačně mi řekla že je dítě nevytížené, že je absolutně nutné jí přidat a ať jde na gymnázium.

Jaké to pro ni bylo, dostat se mezi nadané děti a být ve společnosti, se kterou si možná líp rozumí?

Společně s ní na zmíněnou přípravku chodilo asi 12 dětí a byla tam hrozně spokojená, protože byly všechny nějakým směrem nadané. Ale jinak myslím, že jí to bylo jedno. Ještě byla malá, takže si to možná ani neuvědomovala.

Když se vrátím k vaší cestě, co vás dostalo od manažerské kariéry k podnikání?

Narodila se mi holčička. A protože tam to nasazení všech lidí bylo tak vysoké a já byla vyhlášený workoholik, tak všichni očekávali, že nejpozději tři týdny po porodu odložím dítě někam do jeslí a budu sedět zpátky za stolem. Ale jakmile se mi Nikita narodila, tak jsem hned věděla, že vůbec neexistuje možnost, abych byla zpátky v British, protože se musím přece věnovat dítěti. Já jí už od tří měsíců četla knížky a velmi jsem se jí věnovala – a dnes vidím, jak se to vyplatilo. Byla jsem s ní fakt dva a půl roku doma a v British už nechtěli čekat, i některé kolegyně vycítily šanci, takže jsme se rozešli.

Nebylo to úplně příjemné po těch letech a po tom, co všecko jsem pro ně udělala, ale oni zase udělali hrozně moc pro mě, takže ve finále to bylo fifty-fifty. A pro mě ten výběr zůstat s dcerou byl úplně jasný a možná, že i jediný možný. Kdyby se mi ty děti nenarodily, jsem v British určitě ještě teď. Takže jsem moc ráda, že mi dcera otevřela oči, že jsou ještě jiné věci na světě než ta práce a ten obrovský korporát, který vás dokáže vyždímat do poslední kapky. Všeho bylo do času a všechno to dopadlo úplně bezvadně. Jsem za to moc ráda.

Působíte, že když se do něčeho pustíte tak opravdu naplno.

Někdy je to fakt problém, protože jsem pravý kozoroh, který jde hlavou proti zdi, klidně i opakovaně. 

Na vašem LinkedIn profilu figuruje ještě firma IQ Steps. Jaké má místo ve vašem životě?

Veliké. Ještě když jsem pracovala v British Airways, jsem se seznámila s otcem svých dětí. On zrovna končil v jedné práci a já ho seznámila s kamarády na Slovensku, kteří dělali se dřevem. Takhle začala jeho kariéra ve schodištích. Když jsem odešla z British, tak jsem mu pomáhala. Začali jsme jako franšíža té slovenské firmy, ale chtěli jsme vlastní firmu, a jak mám pod kůží marketing, tak jsem s jedním kamarádem vymyslela logo, název a slogan „IQ Steps, vaše chytré schodiště,“ protože jsme si hodně zakládali na tom, že to schodiště je udělané skutečně bezpečně.

Dělali jsme opravdu krásná schodiště a tam začala moje veliká láska ke dřevu a k různým povrchovým úpravám. Po rozchodu s otcem mých dětí bohužel skončila i ta firma a zase jsem se musela rozhodnout kvůli dětem. Jediné, co zbylo, byla láska ke dřevu. A pak kamarád přišel s nápadem na hru, která později dostala jméno Žížalice.

Ani už nevím, jak ten název vznikl. Asi jsem řekla žížaly něco, a najednou si to děti zapamatovaly a začali mi říkat paní Žížalicová. Tím začala úplně jiná etapa mého života. Zase byla podmíněna zásadním rozhodnutím dát se na tu správnou cestu a zase to byly děti, které mi hrozně pomohly. Já bych jinak tu firmu nikdy v životě nezavřela. Přišla jsem o všechny peníze, které jsem do toho dala, v řádech milionů korun. Ale dneska mě to vůbec nemrzí.

A tak jsem začala dělat hračky. Příště bych asi chtěla mít továrnu na čokoládu. To už nevím, jestli stihnu v tomto životě, ale mám to v plánu. Vždycky mě hrozně bavily ty výrobní procesy.

Takže ta hra samotná vznikla někde jinde, ale vy jste ji dotáhla do realizovatelného stavu a udělala z ní produkt?

Přesně tak, ten nápad byl mého kamaráda. Já to potom dotáhla do podoby, kdy to začalo mít nějaké varianty, deska má na výběr 11 barev, ale i mnoho hracích komponentů. Žížalice měří 50×50 centimetrů, je na ní 484 kolíčků, mezi kterými se proplétají speciální „žížaly“, čímž se na desce kreslí. Musela jsem najít někoho, kdo to za slušné peníze vyrobí, aby to bylo fakt kvalitní, aby tam ty kolíčky držely, pak jsem musela sehnat někoho, kdo mi udělá ty žížaly, aby byly barevné, ohebné a neměly paměť. Na všechno jsem našla úžasné lidi, kteří mi prostě přišli do cesty.

S tou hrou jsem potom začala obcházet různé lidi a ukazovat ji. Měla jsem třeba i štěstí, že jsem narazila na paní, která mi říkala, že dělá s postiženými dětmi a co to pro ně dělá. Tak se otevřely i cesty do domovů pro seniory, kde se vlastně hrou na žížaly zlepšuje jemná a hrubá motorika a propojení mezi mozkem, okem a rukou. Další byla třeba ergoterapeutická centra, kde jsou například lidi po nějakém zranění mozku. Nebo psycholožka, která mě oslovila, že dělá s dětmi s ADHD nebo nějakým zdravotním znevýhodněním.

Bylo pro mě velice povzbuzující zjistit, že se dá vyrobit něco, co umí udělat kromě nějaké hry ještě spoustu dobrých věcí. Pak jsme začali prodávat do školek. Prodalo se toho tisíce a dodneška se prodávají další a další nové komponenty.

Když se Žížalice začala prodávat a já jsem se mohla trošku finančně uklidnit a nadechnout, tak jsem se začala rozkoukávat, co bych mohla ještě jiného vymyslet. Potřebovala jsem jen nějaký impuls. Ten přišel rychle a vznikla hra Povídej žížalo, kterou hraje až pětadvacet dětí najednou a jsou tam různá témata. Nebo třeba hra Malí muzikanti, kde se děti naučí rozpoznat 36 hudebních nástrojů. Většinou jsou to dřevěné hry nebo se snažím, aby tam byly nějaké další materiály, které jsou příjemné do ruky. Taky se snažím dělat věci tak, aby se děti vždycky s hrou co nejvíce naučily.

Jsou i relativně složitá témata, která se dají hrou krásně pochopit a naučit, a to i malými dětmi. Třeba Záchranářský kufřík ve hře „Povídejžížalo“. Tam se děti s pomocí takových velkých XXL dřevěných čísel učí tísňová telefonní čísla. Děti se naučí tísňové linky znát, i když ještě neznají čísla. A dám krk na to, že si je budou pamatovat do konce života.

Vzpomenete si, co bylo u každé z těch her hlavním impulsem, který vás inspiroval k tomu, do jaké podoby jste tu kterou hru dostala? V jednom rozhovoru s vámi jsem četl, že třeba k Žížalici vám pomohl čas trávený se synem v nemocnicích.

Syn ve čtyřech měsících přestal přibírat a dodnes trpí neodůvodněnou podvýživou. Tehdy jsem to nechtěla nechat být, tak jsem s ním obíhala spoustu vyšetření, třeba v Motole jsme byli hodně. Ten je typický dlouhými chodbami a nikde nic. Pak najednou dětský koutek, jenže tam je většinou všechno pro strašně malé děti. Žížalice má jednu obrovskou výhodu, že je jedno, kolik je vám let, jen na tom v jiném věku vytvoříte něco jiného. Jedna sedmnáctiletá holka udělala na té desce nádhernou hlavu koně.

Akorát se mi zatím nepodařilo dostat se do nemocnic, aby nemocnice chtěla barevnými deskami osázet chodbu a udělat něco pro děti… Stočilo se to potom na školky, kde to pomáhá zejména předškolákům na uvolnění zápěstí. Ale ta původní myšlenka byly právě nemocnice.

Co se týče těch dalších her, měly třeba souvislost s tím, jak vaše děti rostly? Potřebovaly další zábavu a vy jste přicházela s dalšími nápady? Kde se braly další impulsy?

Víte, já musím učinit jedno veliké odhalení. Já jsem vlastně člověk, který si s dětmi hrozně nerad hraje. Já vůbec nejsem hrací typ, takže jsem vlastně svým způsobem kozel zahradníkem. Spíš jsem se asi stala otevřená takovým těm náhodným impulsům. Třeba jsem šla na veletrh FOR TOYS, a byl tam takový malinkatý stánek, a tam byla sympatická blondýna s hrou Povídačky. Perfektní právě na to, aby si rodič jako já hrál s dětmi. Tak jsem ji koupila a doma jsme ji pak často hráli, až mě napadlo ji ve větším formátu přenést pro děti do školek. S paní Andreou jsme se domluvily a vznikla hra „Povídejžížalo”.

Na mě to působí tak, že máte talent vidět příležitosti a díry na trhu. Což mě přivádí k vaší nejnovější hře, kterou je Městečko Kybernetov. Tu jste zaměřila na kybernetickou bezpečnost, na to, jak se mají děti naučit správně a bezpečně chovat na internetu. Ale zaměřila jste se na věkovou kategorii 5 až 9 let. Tím je docela unikátní. Proč zrovna tahle věková skupina?

To bylo zase o příležitostech a impulsech. Prostě jsem se ocitla na konferenci o kybernetické bezpečnosti, na kterou mě přivedla kamarádka. A to je určitě konference, na kterou bych sama od sebe nikdy v životě nešla. O přestávce jsme se dali do řeči s přednášejícími a já říkala, jaká je to legrace, že tam jsou všichni nějak napojení na ty počítače a já dělám hračky a hry pro děti, ve kterých není vůbec žádný čip a není to ani na elektřinu. A jak jsme se tak bavili s chlebíčkem a kávou, mimo jiné s paní z NÚKIB, která měla na starosti prevenci, tak jsme došli k závěru, že prevence je potřeba dřív, protože děti ve škole už mají špatné návyky.

Pak vypsali výběrové řízení a oslovili mě a dalších x subjektů. Dali okruh asi dvanácti témat, z kterých se měla vybrat alespoň tři. Podmínkou bylo i to, že to bude pro větší skupinu dětí v tom věkovém rozpětí od 5 do 9 let.

Když jsem začala pracovat, tak jsem zjistila že o tom klasicky vůbec nic nevím a musím toho strašně moc nastudovat. Dokonce jsem se i já dostala do fáze, že jsem s tím sekla, že to dělat nebudu vůbec. A pak mi v noci přišla myšlenka, že to bude městečko. Takže jsem se k tomu ráno vrátila.

Šla jsem se synem do knihovny a na jeho průkaz jsem si napůjčovala miliardu všech možných knížek určených dětem, a tam jsem začala zjišťovat, o čem to celé je, jaké jsou hlavní problémy. Hodně mi pomohl výzkum Univerzity Palackého v Olomouci, kde pan Kopecký v roce 2019 udělal jeden z největších výzkumů mezi dětmi 7 až 17 let s asi 27 tisíci respondentů. Ty výsledky byly tak strašně alarmující. Uvědomila jsem si, že je to obrovský průšvih a prostě hru musím dodělat.

Udělala jsem si přes Facebook takové malé výběrové řízení na kreslířku a nechala jsem svoje děti hodnotit, co na obrázcích vidí. To bylo strašně důležité, protože když řeknete někomu nakresli tady na ten domeček kyberšikanu, tak to není jednoduché vyjádřit.

Podařilo se mi tam přidat i takový podprahový fórek. Kartičky s odpovědí a domečky mají v sobě magnety, takže při správné odpovědi se kartička s domečkem k sobě přitáhnout, ale pokud je to špatná odpověď, tak se kartička od domečku díky obráceným pólům magnetů odpuzuje. Děti se tak vlastně samy kontrolují.

Hrozně těžké bylo ke každému tématu vybrat 4 jevy a projevy, které jsou ty nejzásadnější ANO, a 4 jevy, které jsou rozhodně NE, takové ty nejvíc se vyskytující. Ale podařilo se a je k tomu i takový manuál, kde jsou informace i pro rodiče a pro učitele. To je důležité, protože výsledky té studie jsou opravdu alarmující. Pro mě byla asi nejhorší část kybergrooming, protože ten je opravdu život ohrožující. A většina lidí neví, o co jde. Proto je hodně důležitá osvěta. Já jsem se snažila v manuálu pro dospělé vysvětlit, o co v tom kterém tématu jde. Pro rodiče dětí pak vznikla naše „Replug Me Výzva pro rodiče“.

Já jako jeden z nejsilnějších projevů vysoké inteligence vnímám to, když člověk dokáže něco složitějšího podat jednoduše... Takže teď jste plně ponořená do Kybernetova, nebo už máte v merku něco dalšího?

Mám dluh vůči Žížalici, nový komponent s názvem „Žížalí cestičky“, který je ve stádiu těsně před dokončením. Týden intenzivní práce a bude to hotové. Ale jinak mám problém v tom, že mám hrozně moc nápadů a musím se brzdit. Určitě si ale myslím, že Kybernetov si zaslouží podporu, a těším se, až děti zase budou moci být dohromady ve školách a školkách a zahrát si ho.

Odkazy

• Žížalice: zizalice.cz
• Povídej žížalo: povidejzizalo.cz/howto
• Městečko Kybernetov: zizalice.cz/kybernetov

17.1.2021

Mensatrop: Michaela Drahoňovská 17.1.2021

Zpět