Jak se žije géniům na českých gymnáziích aneb Quo vadis, české školství?

Martina Bártová

Již několik dní v sobě „přenáším“ slíbené shrnutí interview s Pepou, který nedávno narychlo přešel na mensovní gymnázium poté, co byl na předchozích školách šikanován. Naše odlišnofobní společnost se jen těžko smiřuje s lidmi, kteří jakkoliv vybočují z řady a průměru, natož pak s bytostmi vnitřně krásnými a jemnými. Budu já schopna o jedné z nich psát?


 Sedím u stolu naproti Pepovi a pořád ještě nemohu popadnout dech. Ani nevím, kolik pater jsem to vlastně vyšlapala. Mám svolení nahrávat na diktafon, a tak kladu otázky a Pepa odpovídá. Upřímně, otevřeně a velmi bezelstně. Je to vytáhlý kluk, pohublý po nedávno prodělané mononukleóze, ale přinesený štrúdl nechává zatím bez povšimnutí. Noříme se do hovoru a já pečlivě vážím slova.

Na moji výzvu, aby řekl něco o sobě, se dovídám, že Pepovi je šestnáct a dosud vystřídal už čtyři školy; mensovní gymnázium je teď pátá vzdělávací instituce v řadě. Pouze na jedné škole neměl problémy, ale to byla jen základní škola, ze které přešel na osmileté gymnázium. Jednu změnil z důvodu nekvalitní výuky, u ostatních byla důvodem šikana. Pepa nerad čte beletrii, ale zato má hodně rád vědu – obzvláště ho zajímá chemie, fyzika a biologie. Ukazuje mi sešity s pečlivě očíslovanými stránkami, kam si zapisuje a fotí vědecké experimenty. Učí se anglicky a německy – k němčině má obzvlášť blízko, je z jedné osminy Němec. Na minulé škole studoval také latinu. Jeho řeč je promyšlená, dikce a artikulace přesná, občas používá archaismy a mluví zásadně spisovně. Má hodně vysoké IQ a jemu přímo úměrné bude i EQ. Poslouchá nejraději Dvořáka a Mozarta. Má rád kočky, ale když se rozhlížím, kde nějakou najdu, říká, že doma je mít nemůže, protože je alergický.

Pomalu se dostáváme ke škole, kamarádům a k šikaně. Tu si Pepa zažil v různých podobách: od nadávek a psychického nátlaku přes poškozování a ničení osobních věcí až po incident, při němž tekla krev. Vyprávěl mi třeba, jak se mu spolužák nahlas posmíval při zkoušení; ptala jsem se, proč učitel nereagoval, a dostala jsem odpověď v podobě krátkého zvukového záznamu z jedné vyučovací hodiny. Nevěřila jsem svým uším: měla jsem dojem, že jsem se ocitla v osm večer v nějaké velké kavárně – jen cigaretový kouř a alkoholické nápoje mi tam chyběly, ale možná, že i k tomu se na školách časem propracují. Z toho, co Pepa vyprávěl, mi došlo, že vzájemné fyzické útoky dětí na školách nejsou až takovou vzácností, jak bychom si mysleli.

Ptám se: „Pepo, upřímně, opravdu jsi spolužáky ničím neprovokoval?“ Pepa kroutí hlavou a říká, že opravdu ne, že snad to jediné, co by je mohlo na podvědomé úrovni provokovat, je jeho nižší sebevědomí.

M: „Pepo, co si myslíš, že je hlavní příčinou šikany na školách obecně?“

P: „Příčiny můžeme najíti jak biologické (genetické predispozice k vyšší agresivitě), tak sociální – lidé se chovají jako bosony (souhrnné označení částic s celočíselným spinem – nosičů polí, které se vzájemně neodpuzují jako fermiony, a tak se chovají stádně), a tak jest pro skupinu těžké přijmout odlišné jedince.“

M: „A co bys poradil těm, kteří něco takového zažijí, jak by měli situaci řešit?“

P: „Sami toho moc nezmohou. V takovýchto nezáviděníhodných situacích by se měli obrátit na dospělé – přeci jen mají více zkušeností. V nejhorším případě změnit školu.“

Když měl potom srovnat jiné školy a mensovní gymnázium (MG), Pepa pookřál: pokud jde o výuku, byl překvapen, že na MG je více hodin, a to i později odpoledne, a uvítal, že studenti jsou vedeni k větší samostatnosti, i pokud jde o organizační záležitosti – na MG se k nim zkrátka nechovají jako k malým dětem. Pokud jde o mezilidské vztahy, moc ho potěšilo, že už první den se s ním bavili nejen spolužáci ze stejné třídy, ale i z tříd vyšších. Poté, co dříve jednou změnil školu, prý trvalo měsíc, než s ním někdo ze spolužáků promluvil. Dobře hodnotil i to, že škola je menší, víceméně „rodinná“, což je – kromě vyššího IQ studentů – důležitým sdružujícím faktorem. Baví ho semináře, které nejsou organizovány podle tříd, ale podle témat, tedy scházejí se na nich studenti různého věku, ale stejných zájmů. I to podle něj přispívá k dobré atmosféře.

Doufám, že Pepovy nové hezké zážitky zastíní ty nepříjemné. A také že se mu v novém prostředí a kolektivu bude dařit po všech stránkách. To mu z celého srdce přeji nejen já, ale určitě i ostatní čtenáři.

Související odkazy

12.5.2015


Zpět