Mami, tak proč těm dětem lžou?
…ptala se mě s hrůzou v očích moje téměř šestiletá dcera. Byl to závěr naší debaty o tom, jestli jí dovolím jít do školy o rok dřív. Uměla už číst i psát, ale i tak jsem ji chtěla nechat ještě ve školce. Moc si přála, aby už mohla do školy.
Naštěstí mě napadlo začít pátrat po tom, proč o to tolik stojí. „Protože se tam jí větší bonbóny než ve školce,“ zněla její odpověď. Řekla jsem jí, že naopak ve škole se bonbóny nejí vůbec, to jen ve školce jich dostávají až moc. „Ale jí, já to vím. Vždyť jsem tam byla,“ trvala si na svém dcera. Byly jsme tam spolu na dni otevřených dveří. A tam měli pro předškoláky košík bonbónů. A jsme doma, tak to je ten důvod, proč tolik stojí o předčasné zaškolení. Vysvětlila jsem jí, že bonbóny tam nejsou každý den, to jen dětem, které se přišly podívat, chtěli zpříjemnit jejich první dojem ze školy. „Mami, tak proč těm dětem lžou?“
Asi před rokem jsme si v knihovně vypůjčily Nové povídání o pejskovi a kočičce. Nenapsal ho Josef Čapek, ale dcera měla pejska a kočičku ráda a já jsem byla zvědavá, jak nový autor naváže na původní příběhy. Došly jsme, tuším, na stranu dvanáct. Nedostaly jsme se přes větu „V tu chvíli přestalo pršet a na obloze se objevila krásná duha.“ Dcera prohlásila: „To je nějaká blbost!“ a vysvětlila mi, jak vzniká duha za současného svitu slunce a padajících kapek deště. Od té doby se odmítala knihy jen dotknout s tím, že ten pán, co to napsal, toho asi moc neví a ona mu nevěří. Včera podobně dopadl dětský časopis, na jehož titulní straně je slunce a měsíc s popiskem „sluníčko svítí ve dne“ a „měsíček svítí v noci“. Dcera je toho názoru, že slunce svítí pořád a měsíc nesvítí vůbec, jen odráží sluneční paprsky. Co s tím. Došly jsme ke kompromisu, že ve dne vidíme svítit slunce a v noci se nám zdá, jako by měsíc svítil. A zase se mě ptá, proč tam nepíšou dětem pravdu.
Ona se vůbec hodně ptá. Nejkouzelnější bylo období, kdy otázky kladla zásadně v autobusech městské hromadné dopravy. Lidé se vrací domů z práce a hlasitá otázka jako „Maminko, kdo to byl kapitán Bartoš?“ „Kdo to byli bratranci Veverkové?“ nebo „Mami, proč se ta zastávka jmenuje Kosmonautů, když jsem tu nikdy žádného kosmonauta neviděla?“ zaručeně vzbudí zájem všech. S očima cestujících upřenýma na mě se snažím lovit v paměti informace a pokouším se je formulovat srozumitelně pro tenkrát čtyřleté dítě. Z autobusu vystupuji zpocená, ale s pocitem dobře odvedené práce. Až do dne, kdy cestou ze školky padne otázka: „Maminko, co je to zatracený?“ Rychle zaženu myšlenku na to, kde to ve školce slyšela a jaké podstatné jméno následovalo. Možná zlobili víc než obvykle. No nic. Snažím se dát dohromady význam slova zatracený, myslím na peklo, ráj a očistec, jak to říct srozumitelně, když sama úplně nevím, a tak unavená po celodenní práci, se čtyřmi taškami v nacpaném autobuse, nakonec říkám: „Miláčku, já to prostě nevím.“ Dcera se na mě sladce usměje a k pobavení celého autobusu notně nahlas odpovídá: „Maminko, tak to seš asi pitomec.“ Směju se tomu ještě dnes.
Do úzkých jsem se s jejími otázkami dostala už mockrát. Jako třeba jednou na přechodu. Čekáme na zelenou, já myslím na spoustu věcí, které je potřeba zařídit, a najednou slyším: „Maminko, oranžová je taky stát?“ „Ne, miláčku,“ vysvětluji trpělivě, „oranžová je barva. Stát je třeba Česká republika, Německo nebo Itálie.“ Napřed mi nedochází, proč se lidé kolem mě smějí. Aha, už to mám. Zelená znamená jet, červená stát. Oranžovou ve školce nebrali. Tak pozoruje auta a ptá se mě. No, nakonec jsme si to vysvětlily. Dcera časem pochopila, že maminka neví všechno. Už dokáže počkat, než najdeme odpovědi na internetu. Vlastně jsem se toho díky ní hodně dozvěděla. Je úžasné, jaké souvislosti dokáže vidět malé dítě tam, kde nás by ani nenapadlo je hledat. A když něco nevím, nevymýšlím si, nelžu. Klidně přiznám, že nevím. A myslím, že ani nejsem za „pitomce“.
Související odkazy
1.6.2018