Rozhovor s manželi Fořtíkovými o celostátním setkání rodin s nadanými dětmi

Zuzana Šimková

Celostátní setkání rodin s nadanými dětmi se letos uskutečnilo v krásném prostředí Krkonoš, v hotelu Větrov ve Vysokém nad Jizerou. Přinášíme Vám rozhovor s dvěma hlavními organizátory setkání, Jitkou a Vaškem Fořtíkovými.


Organizátoři rozdělili setkání do dvou po sobě navazujících termínů podle věku dětí, které se programu účastnily - první termín byl tematicky primárně věnován rodičům s předškolními a mladšími školními dětmi a druhý termín byl více zaměřen na rodiny se školními dětmi (prvního i druhého stupně ZŠ). Účastníci pobytu si jeden anebo celé dva týdny užívali zajímavého programu, výletů do okolí.

Dospělí si vyměňovali zkušenosti s výchovou a vzděláváním nadaných dětí a konzultovali s odborníky - předškolními i školními pedagogy, psycholožkami i logopedkami. Rodiče v neformálních diskuzích našli také spřízněné duše, se kterými si popovídali o naprostém vyčerpání, kterému mnohdy čelí po celodenní péči o své nadané potomky. Děti si našly nové kamarády, hrály deskové hry, nadšeně se zúčastňovaly připraveného programu a vymýšlely si i svůj vlastní - např. čtyřletí šikulové se zájmem o přírodní vědy předváděli divácky velmi efektní fyzikální pokusy.

Dejme slovo hlavním organizátorům setkání, Jitce a Vaškovi Fořtíkovým.

Kolikátý ročník celostátního setkání rodin s nadanými dětmi již pořádáte?

Jitka: To je docela těžká otázka. Záleží na tom, jak se to počítá. Letos uvádíme sedmý ročník celostátního setkání rodin s nadanými dětmi, ale jde vlastně o osmé setkání, protože před třemi lety jsme dělali dvě setkání v rámci jednoho léta, což je vlastně letos taky, takže bychom mohli říct, že letos děláme osmé a deváté setkání. A zároveň je to teprve třetí setkání v rámci Centra nadání, které vzniklo v roce 2005. Předtím jsme setkání dělali ve spolupráci s Mensou.

účastníci setkání

Jak dlouho předem začínáte setkání připravovat?

Jitka: Řekla bych, že je to celoroční proces. Už ve chvíli, kdy končí jedno setkání, začínáme ještě o prázdninách řešit, jestli budeme využívat stejného ubytovacího zařízení, nebo jestli vyhledáme nové. Pokud hledáme nové, tak se během čtrnácti dní rozhlédneme a začínáme kontaktovat ubytovací střediska a nejpozději do konce září chceme mít už hotový minimálně první návrh smlouvy s novým ubytovacím střediskem. Od října už začínáme přihlašování na akci, děláme propagaci, oslovujeme rodiny z předchozích setkání, připravujeme hrubé obrysy, jak by setkání mělo vypadat. Pro mě osobně je vždy asi nejtěžší nastavit velikost setkání, protože se dá říct, že každý rok se zvyšuje počet lidí na setkání zhruba o 20 až 30 %.

Vašek: No, 10 až 20 %.

Jitka (směje se): Tak, Vašek teď právě ukázal, že co se týče nastavování a vůbec vize setkání, jak se bude dále vyvíjet, tak má mnohem lepší přehled než já. Podle toho pak i rozhodujeme, jaké vybereme středisko, protože to je hodně podstatná záležitost. Charakter setkání je hodně ovlivněn místem, kam jezdíme. Loni, když jsme se přemístili na Liberecko, tak jsme pochopili, že výběr místa setkání je velmi podstatný, lidé jsou hodně „nažhaveni“ na poznávání, chtějí se co nejvíce dovědět o okolí, jezdit na výlety, těžit z toho místa. Loni to bylo jedním z nejnosnějších témat setkání. Lidé si nosili zážitky z výletù, reportáže, sbírky různých zajímavostí a podobně. Letos, protože už jsme na Liberecku podruhé, tak už ten magnet nebyl tak silný, ale okolí je hrozně podstatné pro to, abychom sem mohli jezdit i s těmi úplně nejmenšími dětmi, aby se všichni cítili pohodlně a hlavně bezpečně.

Za účastníky mohu potvrdit, že lokalita byla vybraná výborně a výlety jsme si moc užili. Co je, podle vašeho mínění, největším benefitem setkání?

Vašek: Vzájemné seznámení cizích rodin, vzájemné informace o aktivitách jednotlivých rodin, je to vlastně výměna zkušeností mezi rodinami, protože jednotlivé rodiny potom často zjišťují, že ten jejich „dáreček“ je v porovnání s jinými rodinami ještě zlatý „dáreček“!

Jitka: Nejpodstatnějším momentem setkání je komunikace mezi jednotlivými rodinami. My je i vybízíme k tomu brát to jako hlavní přednost. Samozřejmě nabízíme mírně obměňovaný odborný program. Vždy tady však máme psychology, odborníky z řad pedagogů, holky z předškolního vzdělávání, které pracují už i s malinkými dětmi, takže jsou to odborníci nejenom na konzultace s rodiči, ale i odborníci pro práci s nadanými dětmi. Je hodně podstatné, abychom vždycky nabídli nějaké přednášky. Pokaždé máme i diskuze s rodiči, ale hlavně se tady potkávají děti, které třeba během roku mají obrovský problém k sobě najít partnera pro hry, pro komunikaci, pro koníčky. Na stejné úrovni to funguje i s rodiči, což je moment, který je naprosto totožný s celostátním setkáním Mensy. Pro tyto lidi je nejpodstatnější, že se mohou navzájem potkávat, povídat si o tématech, která jsou pro ně zajímavá, a že si přestávají připadat jako UFO.

Pohovořme teď podrobněji o tomto ročníku setkání - kolik bylo účastníků a jaké jste nabídli aktivity?

Jitka: Do loňského roku, tedy kromě roku, kdy jsme dělali setkání dvě (ve Zderazi a pak ještě v Kroměříži), jsme vždycky dělali jenom jedno setkání rodin s dětmi.

Vašek: Průřezově, bez ohledu na věk dětí.

Jitka: A vloni, v Kořenově, už nás bylo zhruba 160. Po setkání jsme dělali evaluační dotazníky a hodně lidí říkalo, že už jim to připadalo moc velké. Už se tam ztrácí osobní kontakt mezi lidmi, vytrácí se informovanost o aktivitách, když se třeba sdělují změny v programu a podobně. Lidé už se pak oddělují i tématy - něco jiného řeší rodiče, kteří mají dítě ještě neškolní, např. jak ho rozvíjet doma, kdy dítě otestovat, jak ho identifikovat, jakou volit školu. Ve chvíli, kdy děti začnou chodit do školy, tak se cíl témat úplně promění. Řeší se sociální začleněnost dětí v kolektivu vrstevníkù, kroužky a možnosti rozvoje v okolí, řeší se vztahy učitelů k dětem a samozřejmě pak nasměrování pro další studium, to znamená výběr střední školy nebo vysoké školy, už je to úplně někde jinde. Tyto dva typy rodin, když se potkají, tak si vlastně nemůžou vyměňovat společná témata. Z tohoto úhlu pohledu je rozdělení setkání logické.

Vašek: Oni si vyměňují témata, ale není to pro ně takový bonus, jako když se potkají ti, kteří mají podobné zájmy.

Jitka: Ale částečně to funguje i průřezově, je to krásně vidět třeba na rodině Čavojských, kteří s námi letos jeli už myslím počtvrté. Je tam vidět propojenost v jejich aktivitách – Ondra nám pomáhá s večerním programem pro děti, Magda dělá odborné diskuze z hlediska speciálně pedagogického – teďï vedla perfektní diskuzi na téma „Dětské vzdělávací CD-ROMy“. Petr Čavojský je nadšený týmový hráč, diskutér s ostatními – našli si svoji roli. Teď s námi byli na pobytu s předškoláky a nemají vůbec žádného předškoláka v rodině! A zůstávají ještě další týden, kde se budou možná víc tematicky zapojovat do programu. Takových rodin přibývá a mám radost, že i přesto, že jsme to rozdělili na dva týdny podle věku dětí, našlo se několik rodin, jejichž volba padla na celých čtrnáct dní v kuse. Uvidíme, jestli toto bude trend do budoucna, že bychom dělali třeba i čtrnáctidenní setkání.

Vašek: Celkový počet byl kolem 180 účastníkù za oba týdny.

Jaký je tedy maximální počet účastníků setkání (závisí samozřejmě na kapacitě ubytovacího zařízení), ale spíše co je ještě v mezích zvládnutelnosti?

Vašek: Myslím, že kolem 130 v jednom týdnu.

Jitka: Aby setkání neztratila osobní charakter, ale zároveň Vašek se mnou vždycky konfrontoval názor, že pokud je to pod 60 - 80 účastníků, aby se zase neztratila možnost vyměňovat si informace, protože lidé jsou různě zaměřeni a hledají si partnera pro diskuzi, takže je to pak pro ně složitější.

Vašek: Spíše je složitější, že se bavíme o tom, že setkání se zúčastní děti i dospělí, takže třeba ze sta, když by bylo sedmdesát dětí, zbývá třicet dospělých. Z toho někteří odpadávají, protože se musí starat o děti, takže třeba komunita dvaceti dospělých už je moc malá na to, aby tam byl ten velký bonus setkání, na který jsi se ptala před chvílí.

rodina Fořtíkova

Jaké další setkání rodin s dětmi připravujete?

Vašek: V tuto chvíli připravujeme ve spolupráci s Danou Havlovou podzimní setkání a zvažujeme i přípravu zimního setkání na druhý víkend v lednu. Náplň setkání ještě dolaďujeme. Často jezdíme i na Moravu, abychom dali příležitost také lidem z této části republiky, protože samozřejmě i doprava tvoří velkou část nákladů na tuto akci.

Jaké jsou další aktivity Centra nadání, na které byste chtěli upozornit?

Vašek: Klub Malý šikula, který se rozjíždí, a aktivity spojené s předškolními kurzy.

Jitka: Zajímavé pro mensovní časopis je zmínit fakt, že kolečko spolupráce s Mensou se nám uzavírá – my jsme Centrum nadání zakládali v době, kdy se Mensa hodně výrazně zaměřovala na děti zhruba od druhého stupně a na dospělou populaci a my jsme chtěli hodně pracovat s dětmi už od toho nejmladšího věku, proto jsme založili Centrum nadání. Centrum vzniklo na platformě Mensy anebo velká část lidí, kteří Centrum zakládali, byla zároveň členy Mensy nebo s Mensou spolupracovali. Letos je situace, kdy Tomáš Blumenstein ve spolupráci se mnou chce podávat za Mensu projekt ESF, který je zaměřen na podporu školek a rozvoje schopností dětí předškolního věku. Je tedy reálné, že odbornou platformu, kterou jsme vytvořili v Centru nadání, můžeme zpětně nabídnout Mense jako podpůrnou realizaci tohoto projektu. Takže teď se udělalo kolečko a začíná to mít celé smysl. Centrum nadání se nikdy nechtělo vymezovat proti Mense, vždycky jsme úzce spolupracovali a myslím si, že se to na stěžejních aktivitách Centra nadání výrazně ukázalo. Tato celostátní setkání začínala vyloženě pod Mensou, postupem času začala fungovat pod Centrem nadání, ale vždycky byly na tyto akce upoutávky v Mense. Ať už vezmu setkání nebo mládežnické kempy, které dělá Vašek, pořád bych řekla, že je to jedna z nejsilnějších aktivit vůbec, které mají mensovního ducha. Kromě celostátního setkání, které to má již ve své povaze, je to např. ECHA konference (pozn. autorky: European Council for High Ability, t. j. Evropská společnost pro talent a nadání), kterou jsme dělali loni, kde vlastně základ týmu tvořili lidé z Mensy. Dá se říct, že to jsou takové nejvýraznější aktivity, které v rámci Centra nadání děláme anebo jsme dělali, vždycky v tom Mensa hrála velmi podstatnou roli.

Vašek: De facto tady na těch setkáních vlastně čtvrtina jsou členové Mensy.

Do rozhovoru se zapojila Stanislava Kuruczová, učitelka z klubu Malý šikula.

Stáňo, jak tě inspirovalo celostátní setkání rodin s nadanými dětmi pro tvoji práci v Centru nadání?

Stáňa: Hrozně moc mě překvapila pozitivita účastníků, jak do toho všichni vstoupili a jak se všeho zúčastňovali!

Vašek: A že (v hrách) bylo pouze málo podvodů!

(všichni se smějí)

Stáňa: No, tak to bych možná řekla – oproti loňsku. Takže další inspirace určitě je a hlavně je velké očekávání a těšení!

Děkuji vám za rozhovor.

Související odkazy

1.10.2009


Zpět