Chci získat kvalitní vzdělání, říká Sebastian Sedlár. Český stipendista The Mensa Education and Research Foundation studuje ve Skotsku

---

V.: Získat mensovní stipendium jako jediný Čech je úžasný úspěch. Jak jste se o této možnosti dozvěděl a čím jste zaujal porotu?

O stipendiu jsem se dozvěděl na jedné z mensovních facebookových stránek pár hodin před uzávěrkou. Stipendisté jsou vybíráni čistě na základě vypracované eseje, takže porota zřejmě ocenila můj upřímný způsob, jakým jsem svou esej pojal. V úvodu jsem vysvětlil, proč jsem se na svůj obor přihlásil, co pro mne znamená a rozepsal jsem se o svých cílech. Většinu eseje pak pokryl výčet mých mimoškolních aktivit z gymnázia a následně prvního ročníku univerzity, od dobrovolnictví pro charitu přes vědecké soutěže až po reprezentativní studentské pozice. Na závěr jsem zdůraznil, že jako zahraniční student si musím na život také vydělávat a se stipendiem bych mohl méně pracovat a více se věnovat svým mimoškolním aktivitám. V kategorii „international“ bylo nakonec oceněno pět studentů, kromě mne také uchazeči z Kanady, Velké Británie, Nového Zélandu a Švédska, přičemž já jsem z nich získal nejvyšší částku.

V.: Zmínil jste své cíle, jaké jsou?

Ve svém životě mám tři cíle: získat kvalitní vzdělání, přispět vědě svým vlastním výzkumem a předat své znalosti další generaci vědců. Plánuji proto získat bakalářský titul ve forenzní antropologii, magisterský titul ve forenzních vědách a zločinu a nakonec bych rád vystudoval buď Ph.D. program a stal se forenzním antropologem, nebo medicínu a stal se forenzním patologem.

V.: Můžete přiblížit, co to znamená?

Je to vědní obor, který aplikací anatomických věd, analýzou kosterních pozůstatků a archeologickými technikami identifikuje oběti trestných činů a/nebo způsob smrti. V minulém roce (prvním ročníku) jsem se převážně věnoval obecné biologii, genetice a laboratorním technikám, v následujících třech letech se pak zaměřím na osteologii, anatomii a provádění pitev.

V.: Proč zrovna tento obor?

Pro mne to byla naprosto jednoznačná volba, která kombinuje můj koníček – biologii – s naplněním smyslu života. Chtěl bych být praktikujícím forenzním antropologem/patologem, což znamená, že se budu nepřímo podílet na řešení kriminálních případů, a tak dostávat vrahy za mříže. Mám za to, že přinášení spravedlnosti obětem vražd je vedle zachraňování lidských životů jedním z největších poslání.

V.: Ve své eseji jste popisoval i své zájmy a mimoškolní aktivity. Jaké jsou?

Z těch klasických je to biologie, klavír, příležitostně šachy a četba, ale musím se přiznat, že zájmy o běžnou literaturu u mne ochably v mých patnácti letech. Tehdy jsem se dostal k odborným studiím, které mne naplňovaly mnohem více. Je u mne patrný „hlad“ po nových informacích, potřebuji se neustále dočítat o něčem pro mě novém a nejlépe i aktuálním. Na univerzitě pak vedu studentský spolek anatomie a lidské identifikace, ve kterém vytváříme speciální program pro studenty našich oborů. Rád se také účastním debat a veřejných přednášek.

T.: Jak u vás vznikl zájem o odbornou biologii a konkrétně o tento obor?

Těch příčin bude hned několik. Již od útlého věku mne fascinovala fauna. Zvířata jsem vždy miloval, můj zájem se však s věkem prohloubil a spíše přerostl do pole genetiky. Ze začátku jsem si vypisoval různé genetické abnormality jako melanismus, albinismus nebo leucismus; následovala fascinace lidskými nemocemi a syndromy, jako je například Waardenburgův syndrom nebo Fibrodysplasia ossificans progressiva, při které poškozené měkké tkáně postižených osifikují a de facto se mění v kosti. Zájem o tuto nemoc mne přivedl k osteologii a vyvolal ve mně touhu se o lidském těle dozvědět co nejvíce. Dalším důvodem je koncept nesmrtelnosti, se kterým si rád pohrávám. Fascinuje mne představa, že biologický koncept těla je nejenom nahraditelný, ale také vylepšitelný. Těším se na neomezené aplikace biotechnologií, které nám budoucnost přinese.

T.: Dalo vám něco i studium na gymnáziu? Které gymnázium to bylo?

Studoval jsem šestiletý program se zaměřením na francouzštinu na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě. Gymnázium mi určitě dalo dobré přátele, schopnost se socializovat a pár výjimečných učitelů, kteří mne nejenom připravili na maturitu a přijímací proces na univerzitu, ale také se stále zajímají o osudy svých bývalých svěřenců a velmi nás v našich snech podporují. O tom svědčí i fakt, že nás vždy na bývalé škole rádi vidí, organizují s námi besedy, nebo se s námi sejdou jen tak na kávu a s nadšením poslouchají naše příběhy z univerzitního života.

V.: Setkal jste se během studia na gymnáziu, popřípadě na ZŠ s nějakou nepříjemnou reakcí, která souvisí s vaším nadáním a zájmy?

Negativní reakce vůči nadaným studentům jsou častým jevem nejen na školách. Já osobně jsem si z těchto reakcí příliš nedělal těžkou hlavu, je však důležité zdůraznit, že mnoho nadaných studentů by možná takový psychický nátlak nezvládlo. Mohu proto jen apelovat na ostatní studenty, aby se za sebe navzájem postavili, a na rodiče, aby se zajímali o přístup ke svým dětem ve škole. Nadání chápu jako způsob myšlení, který odpovídá mnohem starší a vyvinutější osobě, a tudíž dochází, nebál bych se říci, k mentálním generačním rozdílům.

V.: Kdo vás podporoval? Rodina? Škola?

Podpora v mém dětství vycházela jednoznačně z mojí rodiny, převážně ze strany matky. To trvalo i během základní školy, která se ke všemu stavěla velmi lhostejně. Pamatuji si, že když jsem se v žákovském věku začal prosazovat v recitačních soutěžích, musela mne doprovázet matka, protože škola mi nepřidělila pedagoga, který by se mnou městská, krajská a celostátní kola objel. V posledních několika letech mě podporovali hlavně učitelé a mně podobní kamarádi, které jsem poznal na mensovních akcích, matematických táborech a samozřejmě na střední škole. Rodina mne už bere jako dospělého a mých aktivit je tolik, že si je nikdo nepamatuje a nedokáže od sebe odlišit. Nakonec nejlépe vám může porozumět člověk s podobnou zkušeností, zaměřením nebo problémem.

V.: Inspiroval vás někdo? Máte nějaké vzory?

Své největší vzory jsem paradoxně potkal na univerzitě. Jsou jimi profesorka Sue Black, která patří k nejvýraznějším forenzním antropologům světa, a Dame Jocelyn Bell Burnell, kancléřka univerzity a objevitelka pulsarů, která jako Ph.D. studentka kontroverzně nedostala Nobelovu cenu – ta byla udělena za její objev jejímu nadřízenému a vedoucímu.

V.: Studujete na univerzitě v Dundee. Proč zrovna ve Skotsku? Jaké podmínky nabízí tato země studentům?

Skotsko mne zlákalo svými výhodami pro studenty z EU a vzděláním vysoké kvality, které je pro anglosaské země charakteristické. Nemusíme platit školné, respektive máme možnost požádat skotskou vládu o zaplacení poplatků za studium.

V.: Co obnášejí přijímací zkoušky – jaké jsou podmínky pro přijetí na univerzitu v Dundee?

To je složitější, v první řadě se musíte přihlásit do systému UCAS, což je společná platforma všech univerzit ve Velké Británii pro hlásící se studenty. Tam si vyplníte svůj profil s osobními údaji, nahrajete motivační dopis, doporučení pedagoga, předpokládané známky a až pět přihlášek. Během několika měsíců se u vašich přihlášek objeví informace, zda jste odmítnuti, přijati nebo přijati podmínečně, což znamená, že univerzita vyžaduje konkrétní kvalifikace odpovídající oboru (u mne to byla maturita z biologie a chemie s určitým průměrem známek) a pak kvalifikaci pro zvládnutí studia v angličtině (jazyková úroveň B2 nebo C1 pro náročnější obory, jako je ten můj).

V.: Předpokládám, že vaše angličtina je perfektní. Stačilo k tomu studium na gymnáziu?

Moje angličtina ještě perfektní není, ale pořád se zlepšuje. Momentálně jsem na takové úrovni, kdy stále dělám chyby, a rodilý mluvčí pozná, že jsem cizinec. Můj mozek však bere angličtinu na stejné úrovni jako češtinu, přemýšlím v ní a mluvím bez pauz a výplňkových slov. Studium na gymnáziu rozhodně nestačilo, byl jsem totiž ve francouzské jazykové sekci. To zahrnovalo francouzštinu, francouzskou konverzaci a dějepis i zeměpis ve francouzštině, takže jsem se dovzdělával anglickými dokumentárními pořady (BBC a podobné), biologickými studiemi v angličtině a nakonec textováním s bilingvními kamarády.

T.: Jak moc jsou si blízké odborné pojmy v angličtině s termíny používanými v češtině?

Tak zejména v biologii jsou v podstatě stejné, jen s jinou výslovností, například„osmóza – osmosis“, „fylogeneze – phylogenesis“, „fotosyntéza – photosynthesis“), ale záleží na oboru. Zatímco biologie byla překvapivě snadná a nikdy jsem neměl problém porozumět učivu, tak například biochemie a chemie byly téměř nezdolatelnou překážkou.

V.: Jak se žije ve Skotsku? Nechybí vám středoevropské klima?

Osobně si nemohu stěžovat, ba naopak se mi tam žije lépe, ale je to subjektivní. Hlavně nemám problémy s alergiemi na pyl, které mi v Česku zničily nejedno léto. Navíc jsem ten typ člověka, který fyzicky nezvládá vysoké teploty, takže skotské léto, kdy teploty jen výjimečně překračují 20 stupňů a opravdová vedra jsou záležitostí spíše dní nežli týdnů, více než vítám.

V.: Máte možnost nahlédnout do života Skotů? Můžete srovnat život ve Skotsku a v České republice?

Víte, na to se mne ptá dost lidí, ale já nikdy neumím odpovědět. Nejsem tam na dovolené, takže naprostou většinu svého času trávím v kampusu univerzity, v knihovně nebo u sebe v pokoji. Pořádně jsem se nedostal ani na pláž, a to ji mám 10 minut pěšky. Mohu jen říci, že mi neskonale imponuje mentalita skotských studentů a univerzitního personálu. Líbí se mi, jaká opatření nebo osvětu prosazují. Například se velmi dbá na mentální zdraví či naprosté distancování od obtěžování, šikany, diskriminace a vyhrožování. Univerzita například reagovala na případ, kdy se naše studentka stala obětí obtěžování při její cestě z univerzity a zavedla linku nočních autobusů, které vás dopraví až před dům, pokud žijete mimo kampus.

T: Ve které zemi vidíte svou budoucnost?

Chtěl bych jednou pracovat pro Velkou Británii či USA. Rád bych své jméno svázal i se světově uznávanou univerzitou nebo institucí. Prozatím je jí Harvard.

V.: Co vám ve Skotsku chybí a co vám naopak schází doma?

Věcí, které mi chybí ve Skotsku, bude spousta, od levné veřejné dopravy a dostupného zdravotnictví zdarma až po české potraviny. Britský zdravotnický systém je pomalý a jediná možnost, jak se dostat k lékaři ihned a vyhnout se několikatýdenním čekacím dobám, je zavolat si záchranku. To vše je však malá daň za velmi kvalitní vzdělání, kterého se mi dostává a které by mi v České republice rozhodně chybělo.

V.: V současné době se hodně mluví o změnách v našem školství. Co by podle vás měly změnit vysoké školy u nás?

Myslím, že je určitě potřeba více praxe. Pro mne jako pro studenta prvního ročníku byla několikahodinová praktika tím nejzábavnějším a nejvíce jsem se během nich naučil. Ale jelikož chápu ten neskutečný rozdíl ve financování institucí, tak bych byl hlavně pro propracovanější struktury studentských unií na českých univerzitách, pokud tedy existují. Naše univerzita zaměstnává několik desítek studentů, kteří mají na starost nejrůznější činnosti od propagace až po shromažďování veřejných prostředků. Každá jednotlivá „fakulta“ má navíc studentského prezidenta a viceprezidenta, kteří zajišťují reprezentaci a zpětnou vazbu pro univerzitu. Myslím, že by systém vypadal jinak, kdyby se na studentské životopisy s takovými pozicemi hledělo jako na kvalitnější. Vznikl by tlak na ostatní studenty, aby se ve svém volném čase více angažovali a přicházeli s novými nápady, jak svou vlastní školu zvelebit.

V.: Na čem by měla zapracovat společnost, náš stát?

Co se státu a společnosti týče, tak se mi velmi zamlouvá myšlenka jednoho z mých českých známých na univerzitě, a to zrušit ministerstvo školství a reorganizovat jej v instituci, jako je například Akademie věd. Tak by odpadl politický vliv, který by ve školství být stejně neměl, a tato nová instituce by si mohla vytvářet dlouhodobější plány a prosazovat sebevědomější reformy školství než ty na jedno volební období.

Děkujeme za rozhovor plný inspirativních myšlenek.

Související odkazy

• Novinky, aktuální dění

1.8.2018

Sebastian Sedlár, český stipendista MERF – srpen 2018 2.8.2018
Holi 2018, Indický festival barev	Sebastian s profesorkou Sue Black	Sebastian s kancléřkou univerzity Dame Jocelyn Bell Burnell	Studenti z komise spolku pro anatomii a lidskou identifikaci
Výhled z jedné z univerzitních kaváren na město a zátoku

Zpět