Ze života rodiny s nadanými dětmi – Jak jsme hledali školu pro naše syny

Máme dva syny, 9 a 7 let.

Starší syn Vladan se vždy jevil jako bystré dítě. Brzy mluvil, měl velkou slovní zásobu, zajímal se podrobně o různé vědní disciplíny, sledoval televizní dokumenty o přírodě, historii, hvězdách, chemii, technice, miloval encyklopedie a pokusy. Prostě jsme měli spoustu práce uspokojovat jeho požadavky na informace z různých oblastí. V pěti letech se naučil sám číst. Písmenka znal a systém si odvodil sám, a pak prostě jednou v neděli přišel a překvapil rodinu výrokem „mami já umím číst“ a přečetl nám 2 strany říkadel psaných hůlkovým písmem. Pomalu, ale přečetl. V ten moment ho začaly knížky zajímat ještě víc. Brzy i počítal. Uvažovali jsme i o jeho předčasném nástupu do školy, ale sociálně ještě nebyl připravený, a tak šel do školy v řádném termínu.

Nástup do školy proběhl bez problémů. A protože je klidná povaha, tak nedával příliš najevo, jak se nudí. Pokoušeli jsme se mluvit s paní učitelkou o možnosti dávat mu náročnější příklady v matematice, ale paní učitelka zastávala názor, že má mít klidnou první třídu. Na nabídku, že mu koupíme cvičebnici matematiky pro druhou třídu, a až bude hotov s příklady typu 4+2, si bude počítat i něco, co ho rozvíjí, odvětila, že by mu ostatní děti záviděly.

Když zadané příklady spočítal bleskem a pak si povídal se spolužákem, dostával příklady navíc, ale bohužel stejné náročnosti. Z tohoto si rychle odvodil, že být první znamená trest a začal odevzdávat práci mezi posledními. Kolem vánoc se začaly množit poznámky v čítance SLA-BI-KO-VAT. Prostě kromě psaní psacím písmem si mnoho dobrých návyků z první třídy neodnesl. A na dotaz, co nového se dnes ve škole dozvěděl, odpovídal pouze „nic“.

Po první třídě jsme se náhodou zúčastnili kempu pro rodiny s nadanými dětmi. Tam jsem zjistila, že velmi podobné starosti mají i další rodiče nadaných dětí, a Vladan tam absolvoval vyšetření speciální pedagožky, která se nadanými dětmi zabývá a ta nám doporučila změnit školu. Opustili jsme proto školu v našem malém městě a hledali školu v Brně, kde je větší konkurence.

Druhou třídu absolvoval tedy v Brně, ve škole, která má dobré renomé. Tempo výuky tam bylo určitě vyšší, ale o individuálním přístupu nebo zájmu se bohužel nedalo mluvit. Pouze frontální výuka a minimální aktivita. Jeden příklad za všechny: Vladan se na jedné zájmové aktivitě naučil pár jednoduchých, ale efektních pokusů s papírem. Zeptal se, jestli by je mohl předvést ve třídě. Paní učitelka mu to schválila. Připravil si materiál pro celou třídu, několikrát to nazkoušel a přinesl si vše v určený termín do školy. Před hodinou mu paní učitelka řekla, že na to není čas a slíbila další termín. Toto se opakovalo 3x . Pak už to Vladana unavilo a krabici přinesl domů a už se nepokoušel o žádnou aktivitu.

Ani tento přístup ze strany školy nám nevyhovoval a tak jsme hledali dál.

Našli jsme ZŠ Křídlovickou. Pan ředitel nás provedl celou školou. Každého, koho potkal znal jménem a uměl s ním se zájmem promluvit. Ukázal nám vybavení školy. Seznámil nás se systémem výuky, který se nám moc líbil. Podpora aktivity, individuální přístup, soutěže, motivační programy, práce s hendikepovanými – integrace i postižených dětí i mimořádně nadaných dětí s individuálními plány, aktivní vyhledávání talentů, profesionálně vedené kroužky, prvky daltonského školství, výsledky ročníkových projektů a mnoho dalšího. Říkali jsme si, že pokud je jen 10 % pravda, pak je to o 2x víc, než to, co jsme dosud zažili.

Přihlásili jsme tedy Vladana na Křídlovickou. Ve stejnou dobu nastupoval do školy náš mladší syn Radim. Ten se sice jevil jako bystré dítě také, ale nevykazoval žádný větší náskok před svými vrstevníky (čtení, náročnější počty).

Před zařazením do třídy se nás paní zástupkyně vyptala na povahu našich synů a vybrala paní učitelku a třídní kolektiv, kam by se mohli nejsnáze začlenit.

Po nástupu do školy jsme zjistili, že to, co nám pan ředitel popsal, není líbivá teorie, ale skutečně to tak funguje. Byli jsme na několika dnech otevřených dveří a to, co jsme viděli, daleko předčilo naše očekávání, a bylo zřejmé, že to není jen ukázková hodina, protože to děti perfektně znaly a všechny se zapojovaly zcela samozřejmě do všech aktivit jako jiné dny.

Vladan pod vedením jeho paní učitelky významně zrychlil, začal dostávat další, rozvíjející úkoly, škola už pro něj není jen místo, kde potkává kámoše, ale i zdroj podnětů pro přípravu projektů exkurze na zajímavá místa, a prostě ho víc baví. Ve škole je i 1x týdně hodina matematiky, kam se sejdou děti nadané na matematiku od 1. do 4. třídy a učí se v ní úrovňově.

Radima jeho paní učitelka pro školu a aktivity naprosto nadchla. Do školy chodí rád, úkoly si plní s nadšením. Naučil se (stejně jako všechny ostatní děti v jeho třídě) během pár měsíců i pískat na flétnu, což je součást hudební výchovy v podání jeho paní učitelky. Výuka je opravdu zajímavá, se spoustou motivace, individuálního přístupu a nápadů. Jeho paní učitelka dělá mnohem víc, než musí. Radim je ve škole naprosto šťastné dítě, a když do školy nemůže, tak mu to moc vadí.

Paní učitelky Klodnerová a Nováková také založily ve spolupráci s Mensou ČR klub nadaných dětí. Schází se v něm každých 14 dní kolem 35 dětí prvního stupně. Řeší kvízy, hrají deskové, logické, strategické a další hry, které bystří logiku a postřeh. 1x měsíčně pak uspořádají ve spolupráci s rodiči nějakou větší akci. Už proběhla přednáška na téma „Vikingové“, exkurze do brněnského podzemí, návštěva muzea s krásnou přednáškou o dinosaurech či exkurze do hrázního tělesa brněnské přehrady s prohlídkou špičkové vodní elektrárny. Neznám aktivity, které probíhají na druhém stupni, ale jistě se moc neliší.

Mensa ČR se chystá ZŠ Křídlovické díky všemu, co nabízí, nabídnout statut školy spolupracující s Mensou, a mezi prvními školami ji podpořit v úsilí o velmi kvalitní vzdělávání všech dětí úměrně jejich možnostem.

Napotřetí jsme tedy našli školu, která se opravdu dětem věnuje, respektuje jejich individuální potřeby, příjemnou formou je motivuje, aby se rozvíjely úměrně jejich nadání. Je to opravdu velká úleva.

Denně vozíme děti 25 km do školy a zase nazpět, a děláme to rádi, protože vidíme výsledky. Jejich spokojenost a zdravý rozvoj. Vlastně to má i časový efekt, protože neexistuje nic, co bychom museli doma dohánět nebo dovysvětlovat a ani neřešíme žádné problémy či nechuť do školy jít.

Všem, kdo mají podobné problémy, můžu tuto školu s klidným srdcem doporučit. Jako rodič i jako pedagog (neučím na Křídlovické – bohužel).

Tak to je školní story naší rodiny a doufáme v happy end, děkuji, že jste dočetli až sem.

Související odkazy

• Odborné informace => Problémy se školou

24.6.2008

Zpět