Jak nemluvit se svými dětmi aneb Stinná stránka chvály

V prvních ročnících nebyl Thomas moc dobrý v hláskování, a tak se prostě rozhodl, že hláskovat už nikdy nebude. Když poprvé viděl zlomky, vzepřel se. A největší překážkou bylo psaní psacím písmem. Učitelka trvala na tom, aby žáci používali při psaní úkolů psací písmo, Thomas to však odmítl. Nakonec psací písmo zvládl, ale hlavně díky svému otci, který ho stále přesvědčoval, že to, že je chytrý, neznamená, že se nemusí se snažit.

Proč dítě, které svou inteligencí patří mezi ty nejnadanější, postrádá sebevědomí při řešení běžných školních úkolů?

Thomas není sám. Po desetiletí bylo potvrzováno, že většina nadaných dětí podceňuje své schopnosti. Tyto děti raději přijímají nižší standardy úspěchu a očekávají od sebe méně. Neuvědomují si důležitost úsilí a tvrdé práce a také se příliš spoléhají na své rodiče.

Většina rodičů si myslí, že když chválí své děti, jak jsou chytré, dělají pro ně dost. Ale nový výzkum začíná tvrdit něco jiného. Štítek „inteligentní“ nezachraňuje dítě před špatným výkonem. Může ho dokonce způsobovat.

Psycholožka Carol Dwecková společně se svým týmem z Kolumbijské univerzity v rámci svého zkoumání vlivu chvály na výkon studenů provedla sérii pokusů v pátých třídách newyorských základních škol. Výzkumníci brali děti po jednom ze třídy a nechali je napsat IQ test, který se skládal z několika jednoduchých úloh, které všichni snadno zvládli. Poté byl každý žák pochválen. Žáci byli však náhodně rozděleni do dvou skupin. První skupinu žáků pochválili větou: „Je vidět, že na tohle jsi chytrý,“ a druhou „Je vidět, že jsi pracoval opravdu usilovně.“

Proč jen jediná věta chvály? „Chtěli jsme zjistit, jak jsou děti citlivé,“ řekla Dwecková, „a měli jsme tušení, že i jedna věta může mít na výsledek vliv.“

Do druhého kola testů si mohli žáci vybrat ze dvou úrovní – buď těžší test, díky kterému se ale hodně naučí, anebo lehký test, podobný tomu prvnímu. 90 % z těch, co byli chváleni za snahu, si vybralo těžší test. Většina pochválených za inteligenci si vybrala test lehčí.

Proč se tohle stalo? „Když chválíme děti za jejich inteligenci,“ popisuje Carol Dwecková ve svém výzkumném shrnutí, „vlastně jim tím říkáme: vypadej chytře, nedělej chyby.“ A proto si vybrali lehčí test. Vybrali si možnost vypadat chytře a vyhnout se zesměšnění.

Následně byl předložen oběma skupinám velmi obtížný test. Jak se očekávalo, nikdo ho nezvládl. Ale každá skupina reagovala jinak. Ti, kteří byli chváleni za snahu, většinou tvrdili, že neuspěli, protože se na tento test dostatečně nesoustředili, snažili se o vyřešení ze všech sil a dokonce říkali, že se jim test líbil. To se však nedalo říct o druhé skupině. Ti se domnívali, že jejich neúspěch je důkaz toho, že vlastně vůbec nejsou chytří. „Na první pohled bylo jasné, jak to pro ně bylo zdrcující. Potili se a cítili se mizerně.“

Nakonec byl všem žákům předložen jednoduchý test, podobný tomu na začátku. Žáci, kteří byli pochválení za snahu, se oproti prvnímu testu o 30 % zlepšili. Žáci, kterým bylo řečeno, že jsou chytří, se o 20 % zhoršili.

„Zdůraznění snahy dává dětem naději, že mají kontrolu nad svými úspěchy,“ vysvětluje Carol Dwecková, „zdůraznění přirozené inteligence mu stanovuje určitou laťku a zároveň neposkytuje žádný recept na to, co dělat, když se nedaří.“

Carol Dwecková chtěla svůj výzkum dále prohloubit, a tak provedla na střední škole v Harlemu jiný experiment, který měl za cíl zjistit, co by vedlo ke zlepšení prospěchu studentů v matematice. Rozdělila si studenty do dvou skupin. Každá skupina měla chodit na osmihodinový workshop.  První skupina se zaměřovala na způsoby učení matematiky, druhá také, avšak se speciálním modulem o tom, že inteligence není vrozená. Tito studenti si četli různé články o tom, jak mozek vytváří nové neurony a nová spojení, když je postaven před nové výzvy. Po dvou hodinách speciálního modulu se ihned začaly projevovat výsledky. Studentům, kteří prošli tímto modulem, se okamžitě začaly zlepšovat známky v matematice a také přístup k učení.

Jediným rozdílem mezi těmito dvěma skupinami bylo pouhých 50 minut, kdy se místo matematiky děti učily jednu prostou myšlenku, že mozek je sval. Když ho budeme posilovat, budeme chytřejší.

Snaha je opravdu důležitá. A proto by rodiče neměli chválit výsledek, ale spíše cestu k němu a snahu, kterou do řešení problému dítě vloží.

Upřímnost chvály je také rozhodující. Stejně, jako my dospělí můžeme poznat neupřímný kompliment, i děti si lehce dokáží vyvodit skrytý význam chvály. Newyorská profesorka psychiatrie Judith Brook také vysvětluje: „Chvála je důležitá, ale nesmí to být jen prázdná slova. Musí být postavená na něčem skutečném, konkrétním, na něčem, co děti opravdu udělaly nebo zvládly.“ Pokud dítě slyší chválu, kterou vnímá jako bezpředmětnou, přestane chvále obecně přikládat význam.

Když se studenti dostanou na střední školu, hodně z nich se těžce přizpůsobuje novému prostředí, které je mnohem náročnější. Ti, co vždy spoléhali na své vrozené schopnosti, začínají zjišťovat, že zřejmě nadaní nejsou. Často pak studijních úspěchů nedosáhnou, protože fakt, že by se museli snažit a pro získání dobrých známek se učit, považují za selhání. Při rozhovorech s výzkumníky se jich mnoho přiznalo, že vážně zvažují podvádění.

Studenti se k podvádění uchylují většinou proto, že nenašli strategii, jak zvládat neúspěch. Tento problém se zhoršuje, když rodiče ignorují jejich selhání a trvají na tom, že příště se to povede. Dítě, které nemá příležitost rozebrat své chyby, se z nich však nikdy nemůže poučit.

Můj syn Luke navštěvuje mateřskou školku. Poté, co jsem se seznámil s výzkumem Carol Dweckové, jsem začal Luka chválit jiným způsobem. Snažil jsem se chválit konkrétní věci a vynaloženou snahu. To se snadněji řekne, než udělá, ale co se děje v hlavě pětiletého kluka? Podle toho, co vidím, se 80 procent jeho mozku zabývá dlouhými scénáři, ve kterých hlavní role hrají jeho hračky.

Ale každý večer vypracovává úkoly z matematiky a musí číst nahlas ze slabikáře. Jsou to sice krátké úkoly, ale často se nesoustředí a nechává se vždy strhnout něčím jiným. Chválil jsem ho tedy za to, že dokázal udržet celou dobu pozornost. Po fotbalovém zápase jsem chválil jeho snahu přihrávat, místo toho, abych mu řekl jen „byl jsi skvělý“.

Přesně tak, jak z výzkumu vyplývalo, tento druh chvály mu pomáhal všimnout si, jaké postupy by mohl použít příště. Bylo neuvěřitelné, jaký vliv měla pouhá změna formulace chvály.

Jediný, kdo tímto novým režimem trpěl, jsem byl já. Chválením pouze jedné projevené schopnosti nebo splněného úkolu jsem neustále docházel k závěru, že mnoho ostatních jeho vlastností zůstává nedoceněných. Zjistil jsem, že chválit ho univerzálním „jsi skvělý, jsem na tebe hrdý“ byl můj projev bezpodmínečné lásky.

Své děti neustále vystavujeme nemilosrdnému tlaku. Snažíme se pro ně najít ty nejlepší školy a chválou se snažíme změkčit dopady, které snaha uspět v tvrdém světě na naše děti má. Máme na ně velké nároky, které skrýváme za nekončící proud pochval.

Nakonec jsem si uvědomil, že když nebudu svému synovi říkat, že je chytrý, bude na něm, aby si udělal o své inteligenci vlastní závěr. Když ho hned začnu chválit, je to jako bych mu hned řekl výsledek domácího úkolu – přichází o možnost přijít si na to sám.

Ale opravdu to můžu nechat na něm? Jsem pořád starostivý rodič. Dnes ráno cestou do školky jsem si syna vyzkoušel: „Řekni mi ještě jednou, co se děje ve tvém mozku, když musí přemýšlet nad něčím obtížným?“ „Zvětšuje se jako sval,“ odpověděl mi, stejně jako už několikrát předtím.

Zdroj

• Bronson, P. (2007) How Not to Talk to Your Kids. The inverse power of praise. [online] [cit. 2018-03-11]. Dostupné z WWW: http://nymag.com/news/features/27840/

Související odkazy

• Články, informace => O nadání a inteligenci obecně

11.3.2018

Zpět