Tak malí a tolik nadaní...

Joan Freemanová (přeložila Lenka Šnajdrová)

U Georgie Brownové jsem pozorovala typické známky nadání a talentu. Ještě jí nebyly ani tři roky, když hravě dokázala věci, které se většina dětí naučí zhruba v pěti letech. Musela jsem si neustále připomínat, že je přece tak malá; v podstatě jen trochu starší batole. Svým vysokým hláskem proti mně argumentovala slovy, která výrazně předčila slovní zásobu normálních dvouletých dětí.

Když jsem testovala její IQ, přeložila jsem list papíru a kousek z něj vystřihla. Pak jsem výstřižek rozevřela a ukázala jí výsledný tvar. „Podívej se“, řekla jsem, „to je čtverec“. „To není čtverec,“ vykřikla Georgia, „to je obdélník!“ A měla pravdu. Byla pohotová a přesná v každém testu, kde měla k sobě přiřazovat správné obrázky a provádět jednoduché výpočty.

Znovu mě opravila, když jsem pochválila její růžovou sukni, růžové punčocháče a růžové boty. „Ne“, opáčila, „moje boty jsou purpurové“. Zase měla pravdu. Většina dětí se před nástupem do školy naučí rozlišovat hlavní barvy, jako je červená, modrá, žlutá a zelená, některé s tím mají problém. A některé děti naopak dokážou ve dvou letech rozlišovat jemné odstíny.

Georgia svými prstíky dokonale ovládala tužku. Bez zaváhání a dokonale obkreslila kolečko. Většina dvouletých dětí jen čmárá po papíru – pokud tedy vůbec dokážou zacházet s tužkou. V manuálu k testu bylo uvedeno, že za tuto položku by získala bod, pokud by se už jen pokusila o uzavřený útvar podobný kolečku. Za její kolečko by se ovšem nemusel stydět ani dospělý. Úroveň jejího výkonu byla ohromující a nezměřitelná jakýmkoli testem. A jak se vlastně měří kvalita? Tady už nastupuje lidské oko a úsudek. Za desítky let jsem testovala stovky nadaných dětí všech věkových kategorií a mohu zodpovědně prohlásit, že Georgiiny výsledky byly zcela mimořádné.

Po téměř půlhodinovém soustředění, což samo o sobě byla velmi dlouhá doba na dvouleté dítě, se unavila. Skutečně vypadala ospale. Schoulila se do náručí matky, natáhla se po dudlíku a tvrdě usnula. Test jsme nedokončily, přesto dosáhla stejných výsledků jako bystré pětileté dítě. Brzy ji budu testovat znovu, tentokrát před televizními kamerami. Dotáhne to do té doby na úroveň šestiletého či staršího dítěte?

Ačkoli děti jako Georgia jsou vzácné, jsem si jistá, že ona ani zdaleka není jediná. Georgiina matka přihlásila svou dceru do Mensy, aby jí pomohla rozvíjet její přirozené nadání. Na základě výsledků mých testů ji přijali jako nejmladší členku, kterou kdy měli.

Následoval ohromný mediální cirkus, do kterého byla zatažena Georgia, její matka a já. Psalo se o nás zhruba na dvou milionech webových stránek (alespoň tak mi to bylo řečeno). Můj e-mail pípal zhruba každou minutu, zprávy přicházely z celého světa. Lidé mi posílali své rodinné fotografie z Texasu i ze Singapuru; nesčetné žádosti o testování dětí a o konzultace zdarma přicházely z Indie, ze Singapuru, z Irska a dokonce z Kalifornie (řekla bych, že zrovna tam by měli mít dostatečnou podporu). Mnozí se mi ve svých e-mailech svěřovali, že jsou úplně zoufalí, protože jim nikdo nevěřil, když hledali pomoc. Dostali jsme pozvánky do talk show v mnoha zemích. Jediná, kterou jsem přijala, byla do Good Morning America, na kterou se dívá zhruba 20 milionů lidí a pořad se tehdy natáčel v mé pracovně. Má sestřenice v New Yorku užasla, když mě v době snídaně uviděla v televizi.

Člověk by prý nikdy neměl pracovat s dětmi ani se zvířaty. Je to obtížné. Záplava malých dětí, které jsem otestovala v posledních několika měsících, však probudila mou dosud skrytou schopnost vyrovnat se téměř se vším. Děti nevydrží klidně sedět ani nevnímají pokyny, jedno z nich se počuralo na mé křeslo, další se daleko více zajímají o okolní hračky, než aby odpovídaly na mé dotazy. Rodiče bývají úzkostliví. Bylo to však pro mě velmi poučné. Občas přemýšlím nad tím, zda  tato nová generace má opravdu o tolik vyšší IQ; pak ale otestuji dítě, které nadané není a uvědomím si, že IQ test je nastaven dobře, ačkoli schopnosti některých dětí jsou nadprůměrné. Vlastně jsem si tolik zvykla na testování nadaných dětí, že se pro mě nadání stalo téměř standardem. Teprve když otestuji normální dítě, má to na mě blahodárné účinky a vrátí mě to zpět do reality.

Co by měli dělat rodiče nadaných dětí? Ne každý má přece dostatek prostředků a času na to, aby mohl svému dítěti zajistit domácí vzdělávání odpovídající jeho potřebám. Ale jak může učitel v přípravné třídě[1] poskytnout dostatečně podnětné prostředí pětiletému dítěti, které uvažuje na úrovni osmiletého? Dokonce i hodně malé nadané děti rády řeší nějaké složité úkoly, neměly by trávit čas bezmyšlenkovitým čmáráním kolem úkolu, který vyřešily již před hodinou, zatímco čekají na zbytek třídy, než úkol také dokončí. Takhle vzniká nuda. A z nudy logicky vyplývá znechucení nad procesem učení.

Je prokázáno, že po emoční stránce jsou nadané děti normální. Musí to ale být silné osobnosti, neboť se musí vypořádat se specifickými nároky, které na ně klade okolí (zejména vysoké očekávání a nátlak na výkon). Každé dítě je spokojeno samo se sebou jen tehdy, je-li bezvýhradně přijímáno takové, jaké je. Půdu budoucím talentům tak připravují jejich vlastní rodiny.

Desítky let jsem sledovala životní dráhu více než 200 dětí, které v testech inteligence dosáhly mimořádných výsledků. Za dlouhá léta výzkumu jsem vypozorovala, že nezbytným odrazovým můstkem, který vyšle dítě správným směrem k vynikajícím výkonům v dospělosti, je příležitost. Zatímco některé děti mají příležitostí nepřeberně, jiné ani nedostanou šanci. Někdo by si mohl pomyslet, že skutečně bystré dítě si svou příležitost odchytí samo. Ale pokud žije dítě v rodině, která se o něj příliš nezajímá a ani toho od něj příliš nečeká, muselo by být mimořádně silnou osobností, aby se samo dostalo na výsluní. To dokáže opravdu jen málokdo.

Nadané a talentované děti rády využívají pravidelné podněty k učení již v batolecím věku. Nejlépe se jim daří, mají-li možnost učit se z nepřeberného množství různých podnětů. Pablo Picasso by nikdy nedosáhl věhlasu, kdyby měl k dispozici jen kousek papíru a několik pastelek. Poradili byste mladé Doris Lessingové[2], aby stále dokola četla stejnou knížku, až by se unudila k smrti? To by asi Nobelovu cenu nezískala. Děti potřebují stále nové a neotřelé způsoby učení, ale zároveň také dostatek času i prostoru na hraní a procvičování nově získaných poznatků. Dále je potřeba jít příkladem a povzbuzovat – a už máte recept, jak přistupovat k nadanému dítěti.

Jak poznat nadané batole?

V předcházejících odstavcích jsem uvedla několik věcí, které může dospělý udělat pro nadané dítě. Dříve uváděné vývojové milníky – tzn. věk, kdy se dítě poprvé posadí, leze, postaví nebo chodí – již dnes nejsou považovány za spolehlivá vodítka k odhalení budoucího intelektuálního potenciálu, ale stále jsou to velmi užitečné ukazatele. Nadané děti se od sebe vzájemně liší, tak jako se od sebe liší děti v běžné populaci: některé mohou být živé, nadšené pro cokoli a velmi přátelské, zatímco jiné mohou být plaché a raději si hrají o samotě. Následující čtyři kritéria by měla poskytnout poměrně spolehlivé vodítko.

Bystrá mysl

  • Nejnápadnějším znakem nadaných dětí je jejich bystrá mysl. To se projevuje mnoha způsoby, zvláště pak jejich zálibou ve slovech. Již v batolecím věku dokážou tyto děti velmi rychle rozlišit nepatrné rozdíly a chápat na svůj věk nečekané myšlenkové souvislosti.

Vnímavost

  • Nadané děti nás již v útlém věku udivují svou schopností vyhledávat a vstřebávat informace a někdy dokonce uhodnou, co chcete říci, ještě než dokončíte větu. Napodobují chování jiných lidí a rychle se učí ze zkušeností. Někdy to vypadá, že se chovají na svůj věk docela dospěle; skutečná vyzrálost však přijde až později.

Schopnost učit se

  • Nadané děti se vyznačují velkou chutí učit se nové věci: dáte-li jim šanci, dychtivě po ní skočí. Postupem času bývá jejich rozhled širší a znalosti hlubší, než je tomu u ostatních dětí téhož věku; proto se může zdát, že jsou inteligentnější. Rodiče se často diví, odkud jejich děti všechny ty znalosti berou. Zdá se jim, že je vstřebávají snad odevšud – z televize, z rozhovorů lidí okolo, snad i ze vzduchu!

Nezávislost

  • Chytré batole je hrdé na to, co vše samo dokáže. Dokonce i v prvních několika dnech po nástupu do první třídy jsou nadané děti mimořádně nezávislé a výkonné, ačkoli některé jsou šokovány zjištěním, že všichni jejich spolužáci pracují na mnohem nižší úrovni. Některé děti si vytvoří osobité záliby již ve školce, i když jejich zájmy se později mohou změnit. V době, kdy nastoupí do základní školy, již začínají mít dobrý přehled o nějakém konkrétním tématu.

Mnohem detailnější informace najdete v mé knize How to Raise a Bright Child, kterou vydalo nakladatelství Vermilion[3]. Na mé webové stránce http://www.joanfreeman.com také najdete řadu publikací zdarma ke stažení.

Poznámky překladatele

  1. Reception class (zde přeloženo jako „přípravná třída“) je ve Velké Británii předstupněm klasické školní docházky. Odpovídá zhruba poslednímu roku mateřské školy v ČR, děti v reception class jsou čtyř- až pětileté.
  2. Doris Lessingová je britská spisovatelka, jíž byla v roce 2007 udělena Nobelova ceny za literaturu.
  3. V českém překladu tato kniha zatím nevyšla.

Zdroj

Související odkazy

1.3.2013

Klíčová slova: Joan Freemanová, Georgia Brownová, mimořádně nadané děti


Zpět